Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bradavice

„Tak jdeš už? Mami?!“ dožadoval se odpovědi Remus, zatímco se jeho máma prohlížela v zrcadle, česala, líčila, vybírala vhodné doplňky k fialovému hábitu a prostě dělala všechno to, co Remus nikdy nepochopí. Možná to bylo kvůli tomu, čím už několik let byl, ale na lidech měl rád hlavně jejich přirozenost a všechny ty různé zkrášlovací prostředky mu tak akorát zabraňovali vidět jeho krásy. Nejhorší ze všeho ale byly voňavky. Přestože se Remus měnil ve vlka jen jednou za měsíc, některé vlastnosti si částečně ponechal. Šlo především o čich a sluch. A ty parfémy… kolikrát mu z nich bylo až špatně.

„Tak mami! Jak dlouho ještě?“

Nic. Žádná odpověď. Jen hábit fialkové, Ifiiny nejoblíbenější barvy se vlnil, jak zvedala ruce k očím, vlasům, jak se otáčela bokem k zrcadlu a zjišťovala, zda není moc tlustá, jestli náhodou nepřibrala. Pak se zase naklonila ke svému odrazu a pečlivě zkoumala, jestli nemá někde nějakou vrásku… nebo dokonce jeden šedý vlas!!!

„Už jsi hezká dost,“ zkusil to Remus.

„Co? Cože?“

Byla to jen náhoda, nebo tento postup vážně zabírá? Remus se zapřísahal, že to musí zkusit i někdy jindy, možná konečně našel účinný způsob…

„Ptal jsem se, jestli už jsi hotová, mami.“

„Jo, jo. Ještě chviličku. Musím se přece trošku upravit, když jdu mezi lidi,“ zdůvodnila svoje počínání, když zahlédla chlapcův obličej. „No tak, je to jen nákup. Sem jsi nikdy nechtěl jít ani pro rohlíky, tak kam se ženeš? Tu chvilku ještě vydržíš.“

Jenže dneska nejdeme do Potravin u kocourka, pomyslel si Remus.

Byl naprosto znuděný. Hloubání nad otázkou: Co u mámy znamená „trošku upravit“? mu sice nějakou tu chvilku trvalo, ale co pak? Celkově by se to dalo popsat takto: studování struktury svých dlaní – čtyři minuty, neškodné okopávání zdi – sedm minut, otrávené civění do stropu – jedenáct minut, vymýšlení způsobů, jak urychlit čas – čtrnáct minut, zkoumání otevírání jedné skříňky - osm minut, kýchání způsobené máminým mudlovským lakem na vlasy – dvě minuty, hypnotizování vlastních hodinek – tři minuty, vybírání nejlepšího způsobu, jak přizabít rodiče – deset minut. Celé to trvalo skoro hodinu. Remus už začínal být nervózní. Co když to všechno nestihnou nakoupit? Přece jenom je těch položek na seznamu docela dost.

„Jak dlouho?“ zeptal se Remus možná ostřeji, než by měl, ale mnohem jemněji, než by si z hloubi duše přál. Dnes byl přece velký den. Jak může být máma tak klidná? On se vzrušením téměř chvěje.

„Už jenom chviličku.“

„To jsi říkala už před hodinou,“ Remus věděl, že by se měl k mámě chovat slušněji, ale nemohl si pomoct. Na tom, aby se dostal do Bradavic, mu velice záleželo a na všem, co s tím souviselo, o nic méně. Chtěl, aby bylo všechno perfektní. Nebo si to jenom namlouval? Nedělal to všechno jenom kvůli tomu, že se strašně bál? Nedávno nad tím v noci přemýšlel. Sám ani nevěděl, co si přesně myslí. Byl strašně zmatený. A tak se schovával za onen perfekcionismus a doufal, že jeho pravé pocity doma neodhalí. Nechtěl žádné slitování, toho už měl dost. Chtěl být jako všichni ostatní. Proč to kruci nejde? Proč nejde vrátit čas? Vrátit zpět to zatracené kousnutí.

Nejspíš by se těmito otázkami užíral ještě dlouho, kdyby ho nevyrušila máma.

„ …ůj táta chce jít taky. Řekl, ať na něho počkáme.“

Byl si jistý, že nepřijde. Táta ho neměl rád, nesnášel ho. Už už otvíral pusu, aby to také mámě řekl, ale stihl se zarazit. Uvědomil si, že by to nebyl nejlepší nápad. Dopadlo by to nakonec katastrofálně. Jinak řečeno, existovaly věci, o kterých bylo radno s mámou nemluvit. Ona občas, hlavně když se to týkalo jeho, bývala docela přecitlivělá. Remus ty její záchvaty často označoval za nepřežitelné.

„Nebudeme na něj čekat. Půjdeme hned!“ rozhodl.

„Tvého otce by to nepotěšilo,“ vzdorovala mu chabě máma. Jasně na ní poznal, že se ze všech sil přemáhá, ale nedal to na sobě nijak znát. On o tom dávném nočním rozhovoru vlastně nemá vůbec nic vědět. Má žít v iluzi dokonalé rodiny…

„Byli jsme domluvení, že vyrazíme v deset ráno a za chvíli je poledne. Má chodit včas.“

„Tak pro něho skoč do práce, miláčku.“

Remus se tedy otočil a rozběhl se k místní poště. Nebyla nijak daleko, hned vedle jejich domu. Stačilo vyjít na chodníček před domem, opatrně přehopsat záhonek, na který měl přísný zákaz vstupu, a stlačit kliku masivních starodávných dveří. Stejně tam nebude… A mámu by měl někdo konečně odnaučit používat ty zdrobněliny, miláčku, broučku atd. Vyběhl schody do patra. Táta neměl rád, když mu do kanceláře vtrhnul jako velká voda, a proto nejdřív slušně zaťukal. Žádná odezva. Zkusil to znovu a rázněji. Nic. Že by neslyšel?

„Tatí!!!“

Nikde nikdo. Pro jistotu ještě zkusil dveře. Zamčeno.

„Není tam!“ hlásil Remus mámě, jen co se za ním zaklaply domovní dveře.

Ifi sešla dolů ze schodů, na tváři podmračený výraz.

„Kde může být?“

„Pryč.“ Jednoduchá, stručná odpověď, takové bývají nejlepší.

Chvíli bylo ticho. Jen máma si čas od času něco zamumlala pod vousy. Remus byl příliš daleko na to, aby jí rozuměl.

„Víš co? Měl jsi pravdu. Půjdeme sami.“

 

„A nezapomeň to vyslovit jasně a zřetelně,“ dávala máma poslední pokyny před startem. „Máš vůbec ten seznam, Reme?“

„Mám,“ přikývl chlapec a pro názornou ukázku ho vyndal z kapsy.

„Tak si ho dobře schovej.“

 „Neboj.“

„Tak můžeš jít. Já se potom přemístím, možná tam budu ještě dřív než ty.“

Remus si nabral do dlaně trochu letaxového prášku. Vkročil do krbu. Musel se přitom mírně sehnout, aby se neudeřil do hlavy. Mimoděk ho napadlo, jak to asi řeší kouzelníci vyššího vzrůstu. Ti v tom krbu musí snad sedět.

„Příčná ulice,“ snažil se co nejlépe artikulovat. Jakmile dořekl poslední písmenko, začal se s ním točit celý svět. Letěl obrovskou rychlostí. Kolem viděl jen nějaké šmouhy. Domyslel si, že to nejspíš budou krby zapojené v různých kouzelnických rodinách. Z toho rychlého pohybu se mu dělalo špatně. Zrovna když si říkal, že už se brzy pozvrací, byl v tažen do jednoho z těch otvorů. Nějaká síla se ho sice snažila zbrzdit, aby měl měkký dopad, ale nějak to nestihla a Remus z krbu vyletěl ještě docela velkou rychlostí. Zděsil se, když před sebou uviděl tvrdou kamennou zeď. Naštěstí dokázal ten pohyb nohama ubrzdit dřív, než by došlo k něčemu nehezkému. Byl neskonale šťastný, že se mu nic nestalo. Ne proto, že si nenamlátil. Bolest z nějakého zranění mu už moc nevadila. To jen na nemocnici byl už alergický. S klidem mohl tvrdit, že ze všech svých vrstevníků je tam nejčastějším hostem.

Poté, co se postavil nohama na pevnou zem a setřepal ze sebe smítka prachu a popelu, jež při své cestě stačil nasbírat, rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, kam že to vůbec vyletěl. Krb byl situován v jedné postranní uličce, trošku bokem od středu dění. Remus docela chápal proč to.

Náhle se hned vedle něj ozvalo hlasité prásk a v další chvíli už na tom místě stála máma.

„Uf, to jsem ráda, že jsi v pořádku. Ještě jsem se zdržela. Málem bych zapomněla,“ větu ale nedokončila, jen ukázala na malý zlatý klíček, který hned zase schovala do vnitřní kapsy hábitu.

„Ale možná bys mohl jít kousek stranou. Tento krb je docela frekvent-“

Zbytek už Remus neslyšel. Uši mu zalehl nějaký kluk, který právě vystupoval. Zjevně byl o pár let starší než on. A mohl-li to Remus posoudit, tak o dobrých dvacet kilo těžší.

„Promiň,“ omlouval se ten pořízek.

„To je dobrý. Ale mohl bys ze mě slézt?“

„Co? Aha. Jo. Jasně.“

Remus se vyhoupl na nohy, rovnou preventivně ustoupil o dva metry dál. Docela ho bolelo levé zápěstí, nespadl zrovna šikovně.

„Nestalo se ti nic, Reme? Nemám zavolat doktora?“ strachovala se máma.

„To je v pořádku. Nic mi není,“ ujišťoval ji. Kéž by to tak byla pravda. „Kam půjdeme nejdřív?“ zeptal se ještě rychle, aby zahnal případné pochybnosti.

„Ke Gringottům. Pro peníze.“

 

Museli projít celou Příčnou ulici, než se dostali ke kouzelnické bance. Tvořila ji bílá budova, několikrát převyšující okolní krámky. Čistě sněhová omítka zářila do dáli. Jeden by neřekl, že wolftownská základní škola měla kdysi stejný odstín.

Vedle masivních bronzových vchodových dveří postával skřet, nejspíš jeden z mnoha příslušníků rodu Gringottů. Na sobě měl oblečený jakýsi těžko definovatelný úbor, zjevně sešitý z červené a zlatavé látky. Při troše fantazie mohl tento šat připomínat miniverzi svátečního obleku. Když vstupovali dovnitř, uklonil se jim. Remus měl velice nepříjemný pocit, že si ho to stvoření prohlíželo jinak než ostatní návštěvníky.

Bronzové dveře zaklaply a před nově příchozími se objevily další dveře, tentokrát stříbrné. Remus se zarazil. Stříbrným předmětům se vyhýbal, jak jen to šlo. Jen nerad vzpomínal na ta občasná setkání. Kolikrát pak nemohl vzít ani tužku do ruky. Ty popáleniny bývají bolestivé a bez speciální masti se hojí jen pomalu. A čím více je argenta, tím je zranění horší…  (pozn. autorky: argentum = stříbro) A on tu teď stál před celými velkými dveřmi.

Ifi naprosto přirozeně vyrazila vpřed, nevšimla si synových rozpaků. Remus se za ní pomalu šinul, hrůzu z toho, že do něj třeba někdo omylem strčí a on skončí rozplácnutý na tom… prostě tam.

Pomalu postupoval dál a dál, přitom si četl nápis vytesaný těsně nad horním rámem:

 

Vstup, cizinče, leč pamatuj:

poklad jenž nikdy nebyl tvůj,

hledáš-li v našich sklepeních,

životem odpykáš svůj hřích.

Koho by zlákal cizí skvost,

zaplatí za svou hrabivost.

Zloději, viz ty pevné zdi:

najdeš tam víc než poklady.

 

Z těch veršů mu šel mráz po zádech. Rozhodně nikdy nepůjde tuto banku přepadnout…

Rychle (a ve zdraví) proklouznul dveřmi. Ocitl se v obrovské síni, která byla od stropu až po podlahu vyzdobená mramorovými dlážkami. Bylo jich tam několik odstínů, od světlé, téměř bílé, až po tmavě šedou, dohromady tvořily nejrůznější obrazce, často vypodobňující samotné skřety nebo pytle s penězi, dobrá třetina levé stěny pak sloužila k detailnímu rozboru struktury všech tří kouzelnických mincí..

Všechno tam bylo uspořádáno až přehnaně symetricky, včetně výzdoby. Skřety, osídlující vysoké židličky za dřevěnými přepážkami a oblečené do stejné uniformy, střídaly další a další dveře. Za pultíky sedělo dohromady na sto Gringottů, a to Remus nepočítal ty, co odváděli návštěvníky do nějakých dveří, popř. je zase vodili zpět…

Zamířili k jedné volné přepážce. Skřet, co tam seděl, byl, jako jeden z mála, docela hubený. Měl až nepřirozeně bledou kůži. Ostré rysy tváře a snížená hmotnost dohromady vytvářely podivnou stvůru. Remus se ho bál. Nebyl to ale zevnějšek, co ho vyděsilo nejvíc. Nejhorší byly jeho oči. Černé jako noc. Po celou dobu upřené na mladého vlkodlaka.

„Chtěli bychom si vybrat peníze z trezoru číslo 892,“ vysvětlovala máma jejich požadavky, zatímco pokládala před skřeta zlatý klíček. Ten klíček, který Remus dnes již jednou viděl.

„Dobrá,“ odpovědělo to chraplavým hlasem. „Tady Frupmack vás povede.“

Frupmack, který vzápětí přispěchal, byl oproti tomu druhému neobyčejně snědý a na skřetí poměry docela vysoký. Remus mu hádal asi metr čtyřicet.

Zavedl je do jedněch z mnoha dveří. Otevřel a počkal až projdou.

Máma byla trochu nesvá.

Remus, který by už nebyl překvapen další honosnou halou, se náhle ocitl v úzké kamenné chodbičce, nepatrně osvícené vždyhořícími loučemi. Removi se bezděčně vybavil jeho sklep. Nebýt těch zúžených prostor a malé kolejničky na zemi, přísahal by, že se právě nějakým způsobem přemístil domů.

Skřet zapískal. V mžiku se přiřítil malý dřevěný vozík.

„Nasedněte si, prosím.“

Remus otevřel dvířka, galantně je podržel mámě. Možná to byl jen optický klam způsobený pochodněmi, ale Remus byl přesvědčen, že máma zelená. Radši si ani nedomýšlel, co bude následovat.

Nastoupil a, pokud to vůbec šlo, pohodlně se usadil. Skřet ještě jednou překontroloval dvířka, jestli jsou správně zajištěná, a poté se sám vyhoupl do vozítka. Znovu zapískal, vykřikl číslo trezoru a minivláček už se neuvěřitelnou rychlostí řítil dolů. Stačil přitom dokonce odbočovat na křižovatkách. Bylo naprosto nemožné zapamatovat si cestu, nebyl v tom žádný skrytý klíč. Doprava, doleva, doleva, doleva, doprava, rovně, doprava… Vozík jednoduše věděl, kam má jet.

Jízda trvala docela dlouho. Bylo jasné, že už jsou kilometry pod zemí, přesněji řečeno pod Londýnem.

Když nakonec zastavili těsně před trezorem 892, vypadala máma, že se brzo složí. Frupmack odemkl těžká kovová dvířka.

Remus se musel štípnout do ruky, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá. Přímo před ním se totiž objevila doslova hora kouzelnických mincí. Nevěděl, že jsou tak bohatí… Docela ho to překvapilo. Doma sice nikdy nouzí netrpěli, ale peníze se počítat musely. Žili hlavně z toho, co vydělal táta. Jen výjimečně máma přinesla ty druhé peníze.

„Tak si běž,“ podávala mu máma kožený váček.

Remus se ale nějak nemohl rozhoupat.

Skřet, jakoby věděl, o čem chlapec právě uvažuje, přistoupil o něco blíž.

„Nebojte se, mladý pane,“ pokoušel se šeptat, ale jeho drsný chraplavý hlas se trochu příčil. „Stříbrné srpce jsem očarované speciálním kouzlem.“

Remus se prudce otočil, podíval se na něj, v očích nevyřčenou otázku.

„My, skřeti, toho dokážeme často vnímat víc než obyčejní kouzelníci.“

 

Remus si pořádně oddechl, když se ocitl před bankou, konečně na čerstvém vzduchu, pryč od těch hrůzu nahánějících tmavých očí.

 

Zalovil do kapsy a vytáhl přeložený kus pergamenu. Rozevřel ho.

„Tak nejdřív asi půjdem pro to oblečení, co myslíš, mami?“

Musel chvíli počkat, než máma tu cestu rozdýchá. Nejspíš ji to nedělalo moc dobře na žaludek. Remus si tu cestu taky sice dvakrát nevychutnával, ale na zvracení mu určitě nebylo.

„Samozřejmě, broučku. Máš pravdu. Tak to bude nejlepší.“ Narovnala se, naposledy zhluboka nadechla a vyrazila vpřed. Prodírala se davem, přitom se neustále otáčela, aby se ujistila, že její syn je těsně za ní a nikam se neztratil. Remus ji jen tiše následoval a snažil se nevnímat nic jiného než vlnící se lem jejího hábitu.

Najednou se fialková látka zastavila. Vzhlédl a první, co zaregistroval, byla pečlivě upravená výloha a na skle nápis: Madame Berryová – Pro každého šat.

Ani nestačili s mámou pozdravit a už na ně malá bělovlasá stařenka volala: „Bradavice?“

 

Všechny knihy se koupili u Krucánků a kaňourů. Remus si ale zároveň s předepsanými knihami vyškemral i Dějiny bradavické školy. To aby měl co číst do konce prázdnin a aby se nenudil. Sám si sice vybral osamocené přežívání v domě oproti kamarádům, avšak vždy se někde objeví nějaké to ale… Byl SÁM!!! A ačkoliv to tak každý devětadvacátý den nevypadalo, pořád byl z části člověk, tvor společenský. A ten úplňkový den? To se zase měnil ve vlka. A vlci také potřebují smečku, žádný sklep, žádné vězení…

 

Další na seznamu byly přísady do lektvarů. Jakmile však Remus vkročil do lékárny, věděl jasně, že musí zase hned pryč. Nevadily mu příšerky naložené v lihu ani vnitřnosti rozházené kolem, svazky zvířecích zubů si prohlížel se zálibou, roh jednorožce ho zcela uchvátil, jenže jeho smysly až palčivě silně vnímaly pach, který zalézal až do toho nejposlednějšího rožku celé místnosti. Remus už cítil typický chlad kovu, z něhož byla vyrobena zdejší klika, když se zarazil. Něco důležitého si uvědomil. Máma říkala, že se bude učit i lektvary. Co když to tam bude vonět stejně? Co bude dělat? Musí si zvykat… A tak se otočil, zůstal stát na místě. Trpělivě čekal až máma nakoupí vše potřebné, oči zabodnuté do země. Snažil se zhypnotizovat jeden malý kamínek, který tam nejspíš někdo zanesl z ulice. Doufal, že se tak celá jeho mysl začne ubírat jiným směrem, že zapomene cítit.

Soustředil se na ten jeden kousek kamene. Nevnímal čas, nevnímal okolí, nevnímal nic – jen ten malý kamínek. Neslyšel, neviděl nic jiného, necítil…

„Tak Reme! Co je s tebou? Jdeš?“ máma s ním musela už mírně třást.

„Co se děje?“

„Na co myslíš, prosím tebe. Tady už máme nakoupeno. Tak pojď!“

Vyšel z krámku, překvapený sám sebou. Opravdu se mu to povedlo? Dokázal to překonat… Ještě bude muset něco vypilovat, ale to snad zvládne. Měl ze sebe radost. Tohle je další krůček k tomu, jak zapadnout mezi ostatní. A jemu se to povede. Najde si kamarády. Potřebuje kamarády!

 

Pak ještě koupili dalekohled, kotlík (cínový, standartní velikost 2) a mosazné váhy. To, na co se nejvíc těšil, však mělo teprve přijít, nechával si to na konec… kouzelnická hůlka. Kolikrát už fascinovaně zíral na mámu, když s ní lehce pročísla vzduch a vzápětí vytryskl proužek barevného světla.

Ollivanderovi byl jediný obchůdek s hůlkami, přesto v něm bylo úplně prázdno, žádný jiný zákazník. Remus se rozhlédl kolem dokola a v duchu děkoval za to, že není klaustrofobik. Nebylo tam zrovna moc místa k hnutí. Tak akorát se tam vešel pokladní stoleček, jedna židle (kterou máma samozřejmě hned obsadila) a samotný zákazník s obsluhou. Už tak dost úzké prostory ještě zužovali krabice vyskládané podél všech stěn až ke stropu. Ani denního světla tu moc nebylo. Okno žádné (pokud nějaké, tak zaskládané krabicemi) a přes zaprášenou výlohu se sluníčko dostávalo jen horko těžko. Removi to ale nijak nevadilo. Viděl? Viděl. Tak co…

„Dobrý den,“ ozvalo se odněkud ze zadu.

„Dobrý den.“

Konečně Remus spatřil pana Ollivandera. Vynořil se ze stínu jako nějaký přízrak. Byl to postarší pán, tmavé vlasy protkané několika stříbrnými nitkami, na tváři začínající vrásky. Byl neuvěřitelně bledý, možná víc než Remus po úplňku. Zdálo se, že ze svého tmavého království už pěknou řádku let nevylezl.

„Ifigénie Clarková!“ To se pan Ollivander podíval směrem k mámě.

„Lupinová,“ poopravila ho.

„Ach ano, provdala jste se. Ale stále si vás pamatuji. Devět a tři čtvrtě palce, javorové dřevo, obzvlášť velký kus žíně z jednorožce.“

„Ano, přesně tak, ještě stále ji mám.“

Starý muž jen pokýval hlavou a otočil se ke svému zákazníkovi. „Vy tedy musíte být mladý pan Lupin. Remus?“

Chlapec kývl. Nechtělo se mu mluvit. Něco se mu na tom muži nelíbilo. Co to jen… Oči. Šedé, světle šedé. Připomínaly stříbro. Navíc v nich měl takový podivný, šílený výraz. Remus, který vždy docela rychle poznal, kdo je dobrý a kdo špatný, nevěděl, co si o něm má myslet.

„Těší mě, pane Lupine,“ řekl tichým, skřehotavým hlasem. V tu chvíli Rema začal sám od sebe přeměřovat krejčovský metr. „Takových jako vy tu moc nebývá. Myslím, že jste první od té doby, co tu prodávám já.“

Jak může vědět, co jsem zač?

„Jste výjimečný zákazník, pane Lupine. Uvidíme, jaká hůlka vám bude sedět.“

„To by už mohlo stačit,“ přikázal metru. Přivolal si ho k sobě a začal si v něm číst. Pak chvíli procházel mezi regály a vytahoval nejrůznější krabice.

„Zkuste tuto,“ podával Removi do ruky hůlku. „Vrbové dřevo a žíně z jednorožce, osm a půl palce. Pěkně pružná a ohebná. Jednoduše s ní mávněte.“

Udělal, co mu bylo nakázáno, ještě však ani nestačil dokončit krátký pohyb a pan Ollivander už mu ji bral z ruky.

„Tuhle tedy ne. A co tato?“ předváděl další. „Mahagonové dřevo a pero ptáka fénixe, jedenáct palců, trošku silnější, ale výborná na přeměňování.“

Remus s ní mávl, jako by nejdřív chtělo vyletět pár jisker, ale nakonec si to rozmyslely. Výsledkem bylo jakési slabé zajiskření na špičce.

„Hm… Už jsme blízko, pane Lupine, velice blízko, avšak ještě to není to pravé. Snad byste mohl zkusit tuhle. Dubová a v ní pero ptáka fénixe, také jedenáct palců. Je trošku tvrdší, hůře poddajná, ale silný kouzelník by ji měl zvládnout.“

Remus chtěl namítnout, že on silný kouzelník stejně nikdy nebude, tak proč by to měl vůbec zkoušet, nakonec si ji ale do ruky vzal. Hned, jak to udělal, měl pocit, že tahle je ta pravá. A tak zvedl ruku nad hlavu a švihl. Po celé místnosti se rozletěly jiskry.

„Výborně, pane Lupine,“ jásal prodavač. „Skvěle se k sobě hodíte. Ale na jednu věc si dávejte pozor, mladý pane,“ opět začal šeptat, takže je ani máma nemohla slyšet. „Tato hůlka je silná, velice dobrá na černou magii, stejně jako na obranu proti ní. Straňte se kohokoliv a čehokoliv, co by vás mohlo strhnout na stranu zla. Nesmíte podlehnout moci. Pamatujte na má slova. Všechno by mohlo skončit moc špatně. Už delší dobu se nevyskytl žádný příliš zlý kouzelník. Pevně věřím, že vy nebudete dalším.“

Domluvil. Máma zaplatila.

Teprve když Remus z toho podivného krámku s ještě podivnější obsluhou vylezl, mohl se po delší době normálně nadechnout. S panem Ollivanderem po boku to možné nebylo.

Nakonec ho máma ještě pozvala do cukrárny na čokoládový pohár a hurá domů…

 

Remus seděl na posteli. Sluníčko už se kvapem blížilo k západnímu obzoru. Malá ručička hodin pověšených na zdi směřovala k devítce, ta větší ke dvanáctce. Z kalendáře, položeného na stole, na něj zase koukala modrá jedenatřicítka. Co to všechno znamenalo? Právě odbila devátá hodina večerní, je sobota, posledního srpna. Zítra, přesněji za čtrnáct hodin, odjíždí Remus Bradavickým expresem pryč, do kouzelnické školy. On! Vlkodlak!

Je to vůbec možné? Nezdá se mu to jen? Co když se každou chvíli probudí a zjistí, že to všechno je jen sen? Pouhý sen. Co pak dál? Bude celý život žít zavřený v domě jen s mámou, která je pomalu na umření, když se píchne o špendlík, a tátou, který ho nenávidí? Tohle prostě nesmí být sen…

Určitě to tam bude úžasné. Z toho, co věděl z Bradavických dějin, to prostě muselo být úžasné. Alespoň co se týkalo prostoru hradu. Učitelé určitě budou vědět, co je zač, a nikde není psáno, že všichni do jednoho musí být zatvrzelí zastánci práv vlkodlaků…

Proč se to muselo stát právě jemu? Proč do toho lesa chodil? Co tím získal? Krásný motýl upláchl a zůstalo jen trápení. Měsíc co měsíc se mu připomíná. Jeho prokletí. Jen kvůli němu ztratil otce i nejlepšího kamaráda. Nesmí dovolit, aby se to stalo znovu… Nesmí. Bude proti tomu bojovat. Všemi možnými prostředky. Musí zvítězit!!!

S touto myšlenkou také usnul…

 

„Vstávat! Spáči! No tak vstávej. Dneska jedeš do školy.“

Na ta slova Remus vystřelil z postele rychlostí dělové koule. Začal na sebe soukat oblečení a přitom ještě stíhal skákat po jedné noze po pokoji a kontrolovat, jestli má sbaleno opravdu všechno.

„Nechceš se nejdřív obléct a až pak se zajímat o to ostatní? Je teprve sedm hodin. Chtěla jsem, abychom všechno hezky stihli. Navíc jsi v tom všem možná na něco zapomněl.“

Remus se zarazil a nechápavě se na ni zadíval.

„Dnes máš slavit dvanácté narozeniny. A protože tě večer už asi neuvidíme, rozhodli jsme se s tátou, že ti popřejeme už teď, ráno. Takže se v klidu oblékni a pak přijď dolů. Počkám tam na tebe.“

 

Remus sešel dolů po schodech. Sedl si na svou oblíbenou židli a pustil se do snídaně připravené speciálně pro něho. Palačinky. Těch by se mohl přejídat - každý den. Vzal si lžičku a pečlivě si namazal první kousek rybízovým džemem. A protože byl zrovna takový výjimečný den, tak máma připravila pravou domácí šlehačku. To bylo pochutnáníčko. „Jsou výborné,“ pochválil je mámě.

„Já je nedělala. To tvůj táta.“

Removi zaskočilo sousto, které právě žvýkal, a trochu se rozkašlal. Vyklonil se ze židli dopředu, aby viděl až do kuchyně. A opravdu, stál tam. Jeho táta. Právě se pral s poslední dávkou těsta. Rema začala okamžitě na jazyku pálit jedna otázka. Byla docela jednoduchá a v jiných rodinách nejspíš i neobvyklá, ale… Jak je možné, že si táta na něj udělal čas? Proč se jako obvykle nevymluvil na práci? Co se stalo? Odpověď však Remus nedostal, kdo ví.

 

Po snídani si šel Remus pro jistotu ještě jednou (asi po stopadesáté) zkontrolovat, jestli má sbaleno všechno.

 

„Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, milý Reme. Hodně štěstí, zdraví,“ notovala máma, když nesla do obýváku velký dort a na něm dvanáct svíček.

„To je pro tebe,“ podotkla skoro zbytečně.

Remus už se sice nacpal při snídani, ale když máma rozporcovala tu úžasnou horu  čokoládových piškotů, lahodného krému, šlehačky a lískových oříšků, vrhl se na svůj kousek, jako by dva dny nejedl.

„Ať ti nezaskočí,“ smála se Ifi.

Jakmile se zdálo, že Remus už je plný, máma vstala.

„Zavři oči, máme pro tebe dárek.“

Remus zcela jasně slyšel, jak máma otvírala zadní dveře a něco tam brala.

„Už můžeš!“

Remus se rozhlédl. Jeho dárek stál hned na stolku před ním. Nemohl uvěřit vlastním očím.

„Je jenom tvůj. Ať nám můžeš posílat dopisy.“

Na nízkém stolečku byla postavená klec a v ní odpočíval nádherný výr velký. Majestátně pozoroval dění kolem. Tvářil se velice moudře, jako by toho za svůj život zažil už hodně, a přitom to bylo ještě mládě. Do té správné velikosti bude muset ještě trošku povyrůst.

„Ta paní, co mi ho prodávala, říkala, že je výborně vycvičený. Prý najde kohokoliv a kdekoliv, a to i za špatného počasí…“ Máma mluvila pořád dál, ale Remus už ji ani nevnímal. Prohlížel si to nádherné zvíře. Výr natočil hlavu přímo k němu a nechal ji tak. Těžko říct, jestli je to prakticky vůbec možné, ale dívali se na sebe z očí do očí. Remus měl pocit, jako by mu všechno rozuměl. Slova v té chvíli byla k ničemu. Stačilo se na něj podívat. Remus mu to četl v těch jeho tmavých očích.

„Neboj,“ zašeptal. „Proletíš se. Už večer. Dřív to nejde. Chápu tě, Eagy. Věř mi.“ Výr tiše zahoukal.

 

„Už bychom měli vyrazit, pokud se chceme dostat na nádraží včas,“ upozornila máma potom, co se podívala na hodinky. Na své zlaté hodinky. I všechny prstýnky a náušnice byly zlaté.

… Máma zabalila Removi kus dortu s sebou a dala mu ho do batůžku…

Teprve teď Removi něco došlo. Proč se na to nezeptal Brumbála?

… Nastoupili do auta…

Co když mají v Bradavicích stříbrné kliky? Příbory? Vzal si vůbec s sebou tu mastičku? A co když mu bude chtít potřást rukou někdo, kdo nosí stříbrný prstýnek? Proč na to nepomyslel předtím? Všichni poznají, že je vlkodlak dřív, než přijde první úplněk. Neměl by říct tátovi, ať radši otočí směr a zaveze ho domů? Vždyť to bude celé jeden velký propadák… Ne! Musí to nějak překonat. Přece tam chce jet. Chce být prvním vlkodlakem, kterému se podaří zdárně vystudovat. Chce si najít kamarády. Chce žít jako obyčejný kluk… Co to plácá? Normální člověk už nebude nikdy. Nikdy! Jen se s tím musí naučit žít. A kde by se to mohl naučit lépe než ve škole?

 

Nádraží King’s Cross bylo obrovské. Rozhodně větší, než si kdy představoval. Remus věděl, že vlak odjíždí z nástupiště 9 ¾, ale už tak přesně nevěděl, jak se tam dostat. Četl něco o nějaké přepážce, kterou se musí projít. O přepážce mezi nástupišti devět a deset, ale, ať se díval, jak se díval, stála tam jen holá zeď.

„Musíš tou zdí jednoduše projít?“

„Jednoduše?“

„Zkus si představit, že tam prostě místo té zdi nic není. Nejlepší je se na to rozběhnout, protože když už se jednou rozhodneš, tak se s tím vozíkem, který vláčíš, blbě zastavuje,“ smála se Ifi.

Remus se tedy postavil asi šest metrů od zdi, nasměroval se přímo proti ní. Rozběhl se. Eagy ve své kleci netrpělivě poposkočil. Vozík se přibližoval k cihlové zdi. Už jen dva metry… metr… půl metrů… Neee! Remus zavřel oči, čekal náraz. Nic se však nestalo.

Zastavil. Otevřel nejdřív jedno oko, pak druhé – přesně tak, jak to viděl v jednom mudlovském filmu. Před sebou uviděl červenou lokomotivu a na ní nápis Spěšný vlak do Bradavic, odjezd v 11 hodin. Otočil se za sebe. Stála tam velká kovová brána a nad ní visela zlatá písmena dohromady tvořící N Á S T U P I Š T Ě   9 ¾. Asi o minutku později se touto bránou vynořil i táta (nejspíš mu chvíli trvalo, než přesvědčil sám sebe projít zdí) a ihned za ním také máma.

Ifi došla až těsně k lokomotivě. Natáhla k ní ruku, jako by ji chtěla pohladit, ale pak jen zatřásla hlavou, rozhlédla se kolem sebe a doufala, že její pošetilé chování nezaznamenalo příliš mnoho lidí. I přes svou snahu skrýt své pocity, sledovala Bradavický expres přímo s nábožnou úctou. Remus jí viděl na očích, že má na ten vlak krásné vzpomínky. Bude je mít za několik let i on? Nebo přijde doprovodit své děti s myšlenkou, že ten červeně nalakovaný kus železa už v životě nechtěl vidět? A bude mít vůbec děti?

„Pojď, Reme. Sice ještě máme dost času, ale nejlepší bude, když ti nejdřív najdeme nějaké volné kupé. Vždy bývají brzy zabraná. A pochybuji, že bys chtěl až do večera stát v uličce.“ Máma to říkala s takovým tajemným úsměvem na tváři, až měl pocit, že ona doopravdy takto nejméně jednu cestu absolvovala.

Nakonec se volné místo našlo asi v osmém vagonu (a to byl ještě pořád docela vpředu), třetí kupé z kraje. Poté, co tam všichni společnými silami dovláčeli přetěžký bradavický kufr, si Remus hodil svůj batůžek na sedadlo, hezky oknu, tak, aby seděl po směru jízdy, a vyběhl zase ven. Rozloučit se.

„Měj se tam hezky, Reme. Nezapomeň nám psát. A chovej se tam slušně,“ neodpustila si máma. „A kdybys náhodou potkal pana ředitele a on měl čas, tak mu musíš poděkovat za to, co pro nás udělal.“

„Pfff,“ odfrkl si táta. Máma ho ihned sjela přísným pohledem, přitom něco naznačovala rty. Snažila se tak učinit nenápadně, aby si toho Remus nevšiml. Nepovedlo se.

Tak proto byl dneska táta doma, proto s nimi jel na nádraží. Máma ho musela nějak donutit.

Proč se zrovna nedíval jinam? Mohl si myslet, že všechno bude zase v pořádku, že se všechno spraví. Nebylo by to krásné?

Nastalo rozpačité ticho. Remus sklonil hlavu a studoval dokonalost mašličky na svých botách. Nejspíš se moc při zavazováni svých tkaniček nesoustředil, každá šla na jinou stranu, navíc ani jedno ouško nemělo stejnou velikost.

Poslouchal, jak nějaká žena kousek vedle usedavě pláče a jak ji její muž utěšuje tím, že se s ní snaží žertovat. Postupně zjistil, že jejich syn letos také jede poprvé do Bradavic, nějaký Giles nebo James, něco na ten způsob. Remus si byl vědom toho, že si teď počíná velice neslušně, že poslouchat cizí hovory se nemá. Na druhou stranu, co měl jiného dělat?

„Ehm…“ pokusila se ticho protrhnout máma. „Tak se opatruj. Doufám, že mi nepřiletí ani jedna sova s tím, že jsi něco provedl. A…“ na chvíli se odmlčela, jako by přemýšlela, jak následující větu formulovat. „… nezapomeň, že musíš chránit své tajemství,“ mluvila velice potichu, Remus jí jen tak tak rozuměl.

Smutně přikývl. Posledních několik minut si užíval pocitu, že je normální kouzelnický synek. Proč mu to máma musela připomínat zrovna teď?

„Asi už bys měl pomalu jít, za chviličku odjíždíš.“

Opět přikývl, pokusil se na své tváři vytvořit úsměv, s pramalým úspěchem. Lépe to v dané chvíli nešlo, připadal si strašně sešněrovaný. Hrdlo se mu nepříjemně stahovalo. Nedokázal říct ani ahoj. A tak místo toho jen pozvedl ruku ve známém gestu. Otočil se a zamířil k expresu. Opět si začal pohrávat s myšlenkou obrátit se a utéct pryč. Ale ne, na to, aby se vzdal a vyklidil bitevní pole, už bylo příliš pozdě. Jednou se rozhodl, tak si za tím půjde, nikdo a nic ho nezastaví…

Došel až do svého kupé, zavřel za sebou dveře. Po chvíli zápasení se svou vlastní silou a jednou zákeřnou páčkou se mu podařilo otevřít okno. Nahnul se trošku ven, aby lépe viděl. Okamžitě si všiml, že každé okno je obsazeno nejméně jedním studentem, který se na poslední chvíli ještě loučil s rodinou.

Remus pohledem vyhledal mámu a tátu. Stáli, stejně jako když od nich odcházel, až vzadu, v pozadí, kousek od cihlového sloupu. Zvedl ruku a zamával jim. Máma si ho hned všimla a také začala zuřivě pohybovat rukou sem a tam.

Strojvedoucí nahodil motory, vlak se začal nepatrně otřásat. Naposledy se podíval na rodiče, máma mu právě na dálku posílala pusu. Vztáhl tedy ruku a neviditelný polibek chytil. Byl přeci jeho, nenechá ho nikomu jinému.

Celý kolos se pomalu dával do pohybu, poslední studenti ještě naskakovali dovnitř.

Byl to velice zvláštní pocit. Remus vůbec poprvé na delší dobu odjížděl od rodičů, ale to mu najednou nepřišlo důležité. Mísilo se v něm toho mnohem víc. Ano, rozpoznával strach a smutek, ale jasně si uvědomoval i touhu po poznávání nových věcí, po dobrodružství. Nebyl si jistý, který pocit převažuje. Nejdivnější na tom ale bylo, že nějaká jeho část byla nevýslovně šťastná, že odjíždí od rodičů. Moc to nechápal. Není to špatně? V poslední době se sám v sobě úplně ztrácel…

Z rodičů se brzy stali jen malé černé tečky, které mizely v nenávratnu. Remus se zabořil do pohodlné sedačky. Teď už nezbylo nic jiného než čekat, co všechno mu osud přichystá…

 

Ozvalo se nesmělé zaťukání na skleněné dveře. Remus zvedl hlavu, uviděl zrzavou dívenku, jak nesměle přešlapuje u kliky a horečně přemýšlí, jestli vstoupit nebo radši ne. Rozhodl se ušetřit ji jejího malého trápení a sám jí šel otevřít.

„Ahoj,“ pozdravil. Ihned však začal uvažovat, jestli to nebylo příliš troufalé.

„Ahoj,“ špitla. „Neměl bys tu volné místo? Já už vážně nevím, kam bych si mohla sednout.“

„Samozřejmě, aspoň tady nebude takové ticho. Pojď dál.“

„Díky,“ řekla, ale hned zase odběhla. Pro své věci, jak záhy zjistil.

„Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se, když viděl, jak zápasí s kufrem. Sám sice neměl síly nazbyt, ale ve dvou to zvládli lehce.

„Jé, ani jsem se ti nepředstavila. Lily Evansová,“ podávala mu ruku.

„Remus Lupin.“ Jak se svou pravicí přibližoval k té její, modlil se, aby neměla stříbrný prstýnek. Neměla.

„Ty jsi z kouzelnické rodiny?“ ještě si ani nestačila sednout a už vyzvídala…

 

Asi po 15 minutách, kdy probrali svůj původ, počasí, tvary mraků a vyměnili si své názory na velikost orla skalního, se rozrazily dveře a dovnitř vpadl velký kufr, v závěsu za ním nějaká holka. Světlé vlasy až po zadek, obrovské modré oči a příšerně velká pusa, asi takto by se dala ve zkratce charakterizovat.

Najednou se ta osůbka, co téměř ležela na zemi začala smát, až se za břicho popadala.

„Jsi v pořádku,“ ptal se opatrně Remus, který nebyl zrovna přesvědčený o jejím duševním zdraví.

„Jo,jo. Ale, když… Počkejte, musím si nejdřív trochu vydechnout… pfuu… Když na vás dva byl takový pohled…“

„Jaký?“ zeptala se pro jistotu Lily.

„No… Oba na mě civíte jak na cvoka. Oba skvělý nechápavý výraz. Ticho jak na hřbitově. Co byste po mně víc chtěli?“ mluvila neobyčejně rychle.

„No tak dobře, vezmeme si to ještě jednou a od začátku. Jsem Gwendolyn Morrisová. Ale říkejte mi Gwen, prosím,“ udělala na ně psí oči.

„Neboj, Gwendolyn. Já jsem Lily Evansová.“

„A já Remus Lupin. Poslyš, Gwen, ty jsi z Walesu?“

„Z Holyheadu. Znáte Holyheadské Harpyje? Lepší famfrpálový tým nenajdete! A víte, co je na tom nejlepší? Že za ně nikdy nehrál žádný muž. A byly to právě naše Harpyje, které vyhrály památný sedmidenní zápas. Mamča s tatíkem se tam tenkrát seznámili. No a rok na to se jim narodila ségra. Oba říkají, že lepší zápas nikdy předtím ani potom neviděli. Ségru pak pojmenovali po chytačce, Glynnis. A když jsem přišla já, dali mi jméno po kapitánce. Byla vážně fantastická. Lítala na zametáku 5. A já mám dokonce její podpis. A asi pět minut jsem s ní mluvila v jednom obchodě a ona mi poradila, co mám dělat, jestli chci jednou za Harpyje hrát. Prý mám pořád trénovat. Víte, já hraju na stejném postu, kde hrávala ona. Jako střelkyně. Jednou to dotáhnu stejně daleko jako ona.“

„O tom nepochybuji,“ smál se Remus.

„A co je to vůbec famfrpál?“ špitla zmatená Lily.

„Ty neznáš famfrpál? Je to ten nejúžasnější sport na světě. Ale to zjistíš sama. V Bradavicích je taky taková menší kolejní liga. No, pravidla ti vysvětlím jen těžko, pokud jsi ještě neviděla ani jeden zápas. A ty, Reme, jak jsi vůbec poznal, odkud jsem?“

„Rád čtu.“

„Aha… no… ehm… to já zase razím heslo: Knihy mám ráda - na podpal.“ Na to se začala opět smát.

To je teda číslo, pomyslel si Remus. Při pohledu na naprotisedící Lily usoudil, že není jediný s těmito myšlenkovými pochody.

„Ach jo. Taky máte takový hlad, děcka? Já úplně nej. Musela jsem vstávat strašně brzo, abych se sem dostala. A protože jsme i tak s mamčou a taťuldou zaspali, nějak jsem se nestihla nasnídat. To víte, do Londýna to máme daleko. A když nám ti vydřiduši na ministerstvu odstaví krb a nedají povolení k přenášedlu… Darmo mluvit,“ divoce mávala rukama, až se Lily, vedle které se Gwen před chvíli usadila, musela krýt, aby náhodou nechytila nějakou ránu.

„Ehm… kdybyste chtěli, tak tady mám kousek dortu. Klidně se s vámi rozdělím. Stejně jsem se ho přejedl už ráno.“

„Dort? To vaši pekli dort, kvůli tomu, že odjíždíš? Fíha, to bych taky někdy chtěla zažít.“

„Ale k narozeninám ho dostáváš, ne?“

„Tak to přeji všechno nejlepší, Reme,“ vložila se do toho Lily.

„Já taky přeju všechno nej, ale už to sem dej,“ ani to nemusela vyjadřovat slovy, žaludek promluvil za ni.

Remus se tomu jen zasmál a rozepnul přezky batohu. Chvíli se v něm přehraboval, než vytáhl jakousi beztvarou hromádku, kterou někdo vtipně zabalil do potravinářského papíru. „Zdá se, že to utrpělo menší nehodu.“

„Nevadí, hlavně to už přihraj,“ úpěla Gwen.

„Ty děláš, jako bys nejedla přinejmenším čtrnáct dní a ne jen od rána.“

„Ha ha ha. Já za to nemůžu.“

„A to s sebou nemáš žádnou svačinu? Nic?“ divila se Lily.

„Vždyť jsem říkala, že jsme zaspali.“

Remus tedy postavil to cosi na malý cestovní stoleček a jal se to pomalu, opatrně rozbalovat. Na zem toho ani moc nepopadalo.

Hnědá hromádka, z níž občas vykoukl bílý krém, aby byl vzápětí opět překryt nánosy čokoládového piškotu, se pravidelně otřásala, jak vlak přejížděl po svárech kolejí (pozn. autorky: viděli jste Sluhu dvou pánů?). Všichni tři se k tomu pohybujícímu se kousku dortu sklonili a fascinovaně jej pozorovali.

Poté Remus znovu zalovil do batohu. A ještě jednou. A znovu.

„Ehm… zdá se, že jsem doma zapomněl lžičku.“

„A od čeho máme ruce?“

„Naše praktická a především hladová Gwen.“

Ta si ale jejich vtípků už nevšímala. Jednoduše se vrhla na nabízené jídlo.

Lily s Remem se jí sice chvilku smáli, ale pak se k ní ještě rádi přidali.

Za pár minut ze zákusku nezbylo nic jiného než vylízaný papír, šest ušpiněných rukou a tři čokoládou zalepené, vysmáté tváře.

 

„Kolik je hodin?“ zjišťoval Remus.

„Za pár minut osm. Proč?“

„Myslím, že tak do hodiny bychom měli být v Bradavicích. Asi byste se chtěly převléct, že?“

Děvčata nejistě přikývla.

„Nebojte se. Já už tady v podstatě nejsem. Už jsem vlastně venku.“ S těmito slovy se zvedl a vyšel do uličky. Pozoroval ubíhající krajinu. Právě zřejmě projížděli nějakým prastarým lesem. Vyvrácené kmeny ležely bez ladu a skladu, přesně tak, jak jim kdysi vichřice nakázala. Nebylo to tu jak ve Wolftownu. Žádný člověk sem nepřišel s pilou, žádný člověk nenarušil jejich klid. Tady by vlkodlakovi bylo nádherně. Volnost a nedotčená příroda…

Najednou si Remus něco uvědomil. A to, že měl obrovské štěstí, když si k němu přisedly holky. Kdyby za ním přišli nějací kluci… Jak by jim teď asi vysvětloval ty jizvy?

„Už můžeš,“ ozvala se mu za zády Gwen. Úplně nadskočil, jak se jí lekl. Vůbec ji neslyšel přicházet.

 

„Už je to tady,“ zašeptala téměř mystickým hlasem Gwen, když Bradavický expres začal zpomalovat, vzápětí však opět propukla v neodmyslitelný smích.

„Tak jdeme na to?“

„Co uděláme s těmi kufry?“ zeptala se Lily.

„Ty nechte tady, do hradu se dopraví samy,“ odpovídal nějaký kluk, který se na chvíli mihl v uličce.

„Jak se můžou dopravit samy?“ Lily vypadala naprosto zmateně.

„Nezapomínej, že se pohybuješ ve světě kouzel. Tam je možné skoro všechno. Na to si brzo zvykneš,“ mávl rukou Remus.

Lily jen pokrčila rameny a vydala se hledat cestu ven z vlaku, hned za patami své dva nové kamarády. Kupodivu se jí to povedlo hned na poprvé.

Remus z posledních schůdků seskočil. Svůj vlastní dopad se mu podařilo ustát okamžitě, ale potom, co mu Gwen skočila v podstatě na záda, už to bylo horší. Náraz byl silný a nepříjemně ho rozpohyboval. Ještě asi dva, tři metry klopýtal, než se spolu s Gwen, která také řádně pletla nohama a která nabrala o něco větší rychlost, takže do objektu před sebou i po prvním střetu dále narážela, svalil na zem. Měli oba docela štěstí, že poslední týden v Anglii nespadla ani kapka, a tak ze sebe mohli jenom setřást prach a tvářit se, jako by se nic nestalo.

„Prváci! Prváci, kde ste? Prváci! Pojďte sem! Prváci!“ hulákal někdo. Určitě to byl muž. Stál někde nalevo od nich. Remus si stoupl na špičky, aby lépe viděl přes ostatní. Á, ano. Támhleten. Takový velký chlap. Na výšku i na šířku. Na sobě měl tlustý norkový kožich se spoustou kapes. Jen samotný kabát měřil na délku nejméně dva metry, pokud to Remus na tu dálku mohl odhadovat. Husté tmavé houští, které mu vyrostlo na hlavě a které někteří optimisté snad i nazývali vlasy, mu spadalo až po ramena. Vousy nebyly o nic kratší a s tím zbytkem přirozeně splývaly.

„Jdeme?“ otočil se Remus k dívkám.

„Že váháš.“

Jak se k tomu muži blížili, Remus zjišťoval, že se ve svých odhadech výšky ani trošičku nemýlil. Na obra byl sice ještě malý, ale normální člověk to také být nemohl.

„Prváci! No tak! Ste tady už všici?“ při svých slovech se nebezpečně rozmachoval svítilnou. Kdyby vpředu stál někdo vyšší, asi by dostal pořádnou ránu.

„Tak dobře. Za mnou!“ zavelel. „A dívejte se pořádně pod nohy, ať nesletíte.“

Noví studenti brzy zjistili, že poslední připomínka byla opravdu na místě. Slézali dolů strmým kopcem po malé, úzké cestičce, která se neuvěřitelně klikatila. Co chvíli někomu uklouzla noha, ať už se tak stalo kvůli nestabilnímu kamení, nebo to způsobilo staré jehličí, které kdysi opadalo ze stromů nad jejich hlavami.

„Za chvilku poprvé uvidíte Bradavice.“

A opravdu, popošli jen pár metrů a mezi stromy zahlédli věže obrovského hradu. Z kopce si samozřejmě všichni pospíšili. Konečně se jim naskytl ten úžasný pohled. Reakce však byly různé.

Někteří ze sebe vydali jen obdivné: „Óóó.“ Naproti tomu ostatní vydechli: „Jééé.“

Netrvalo to dlouho a početný hlouček dětí došel až ke břehu jezeru. Už tam na ně čekali malé loďky, vyskládané v řadě jako správně vycvičení vojáci v pozoru.

„Do každé přijdou čtyři,“ hlásil ten muž.

Remus, Lily a Gwen se začali rozhlížet kolem sebe a hledat toho čtvrtého.

„Co jeden z tamtěch?“ ukázala Lily směrem k pětici kluků, kteří zjevně právě přemýšleli, koho vyloučit.

„Zavolej na ně,“ Gwen to Removi skoro nařizovala.

„Proč já?“

„Jsi kluk.“

„A co má být?“

„Ty to nechápeš, viď. To neřeš. Prostě na ně houkni,“ rozhodla Gwen a přes to nejel vlak (dokonce ani bradavický expres).

„Hééj!“ zakřičel.

„Asi tě neslyšeli.“

„Hééj!“

„To nemá cenu,“ zhodnotil nakonec situaci a vydal se k pětičlennému hloučku.

O minutu později už k dívkám vedl černovlasého chlapce. Ani se ho nezeptal na jméno.

Chvíli tam tak stáli, rozestoupeni ve čtyřech vrcholech pomyslného nepravidelného čtyřúhelníku. Mlčeli. Nevěděli, o čem se bavit.

„No tak já jsem Gwen,“ vyhrkla z ničehonic mladá slečna Morrisová. „A tohle jsou Lily a Remus.“

Chlapec přikývl na důkaz, že to bere na vědomí, své jméno však neprozradil.

„Tak nastupujte. Nastupujte,“ slyšeli obra.

Remus tedy vlezl do loďky a s menšími obtížemi přelezl až úplně na příď. Děvčata si sedla na sedátko uprostřed, aby mohla být spolu. Záď osídlil ten černovlasý.

Když velký muž viděl, že jsou všichni na svých místech, sám nastoupil do jedné loďky. Ta se sama od sebe dala do pohybu, následována všemi ostatními. Plavidlo s Remem na palubě mohlo být tak na konci první poloviny celého houfu.

Během plavby se nebavili. Za prvé neměli o čem, za druhé byli uchváceni výhledem na starý hrad. Jak se blížili ke svému cíli, začínala být patrná opravdová velikost hradu. Bylo to neuvěřitelné. Remus ani nedýchal. Máma mu na bradavický hrad často pěla hotové ódy, ale ani ve snu ho nenapadlo, že to bude… takové. Snad tisíce oken, desítky věží, z toho čtyři o poznání vyšší a širší, světla vycházející tu tím oknem, tady zase jiným. Impozantní pohled.

„Za chvíli se budete muset trochu skrčit.“

Všichni se svorně sehnuli, když projížděli pod obrovskou železnou bránou hojně porostlou břečťanem.

Okamžik poté dorazili ke břehu. Studenti v mžiku vyklidili loďky. Byl to úctyhodný výkon, když vezmeme v potaz náročnost terénu a čas strávený naloďováním.

„Tak pojďte! Za mnou.“

Vedl je zase kopcem nahoru. Všichni ale byli tak natěšení na svou novou školu, že to nikomu příliš nevadilo. Brzy na to se ocitli na vzorovém anglickém trávníku. Hrad už se tyčil přímo nad nimi. Kdyby se teď chtěli podívat na vrchol nejvyšší věže, museli by řádně vyvracet hlavu.

Došli k další bráně, tentokrát vyrobené z toho nejkvalitnějšího anglického dubu, k hradní bráně. Byla nasazena na obrovských pantech vyčnívajících z kamenné zdi. Muž počkal, až se za ním všichni shromáždí a pak rázně třikrát zaklepal.

V dalším okamžiku se brána otevřela a v ní stála vytáhlá čarodějka ve smaragdovém hábitu, tmavé vlasy stažené v pevném uzlu. Vyhlížela nad míru přísně. Žádný člověk se zdravým rozumem by si nedovolil před ní udělat nějakou vylomeninu.

„Vedu vám ty prváky, paní profesorko McGonagallová,“ zahlásil muž.

„Děkuji, Hagride. Já už si je převezmu.“

Hagrid odešel někam pryč a zatímco se po něm pár lidí ohlédlo, profesorka otevřela vstupní bránu dokořán, aby všichni mohli vejít.

Remus se rázem ocitl ve vstupní síni. Nedala se popsat jiným slovem než obrovská. Vešel by se do ní celý jejich dům - i s přilehlou poštou. Místnost ozařovalo nespočet zapálených pochodní, které se vznášely nad jejich hlavami, jako by ani neexistovali gravitační zákony.

Profesorka je vedla někam dozadu. Chvíli to trvalo, než tam došli. Removi to ale vůbec nevadilo, aspoň mohl přemýšlet o tom, jak to asi vypadá za dveřmi vpravo, odkud jde tolik hluku, nebo jak vysoko asi může být strop.

Vešli do malé místnůstky hned vedle vstupní síně. Museli se opravdu hodně směstnat, aby se tam vešli úplně všichni. Remus, který zažíval téměř panickou hrůzu pokaždé, když se v jeho těsné blízkosti vyskytlo stříbro, popřípadě člověk, který by mohl nějakým nedopatřením zahlédnout jeho ne zrovna hezky zahojená zranění, nebyl příliš nadšený.

Profesorka McGonagallová si stoupla na vyvýšený stupínek, aby ji náhodou někdo nepřehlédl.

„Vítám vás v Bradavicích!“ Na chvilku se odmlčela, jako by si chtěla zformulovat příští slova. Remus usuzoval, že tohle dělá poprvé. V Bradavických dějinách se píše, že zástupce ředitele má výhradní právo dovést první ročník k slavnostnímu zařazování. A pokud se nemýlil, tak ještě loni tuto funkci vykonával Brumbál. „Za malou chvíli začne hostina na oslavu zahájení nového školního roku. Ještě předtím však budete zařazeni do jednotlivých kolejí. Jsou celkem čtyři. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel a ze všech v průběhu historie naší školy vzešli vynikající kouzelníci a čarodějky. Zařazování je pro vás velice důležité, protože po celou dobu, kterou na naší škole strávíte, bude vaše kolej něco jako vaše rodina. Spoustu věcí budete dělat společně. Společně budete chodit na vyučování, spát budete v kolejní ložnici a, pokud zrovna nebudete někde jinde, svůj volný čas budete trávit ve společenské místnosti vaší koleje. Je zvykem v Bradavicích pořádat něco jako soutěž mezi kolejemi. Ta, která v pomyslném souboji zvítězí, dostane na konci roku školní pohár,“ zdálo se, že se mírně ztrácela ve svých vlastních slovech a myšlenkách, a nevěděla, jak z nenadálé situace ven. „Pohár získá kolej s nejvyšším počtem bodů. Tyto body vám budou přidělovány, když splníte zadaný učitelův úkol, ale mohou vám být také odebrány, jestliže porušíte školní řád,“ profesorka si, trochu nevhodně, hlasitě oddechla. „Omluvte mě na chvíli, musím se jít podívat, jestli je všechno připraveno. Zatím tady chvíli počkejte. Pokuste se, například, trochu upravit,“ při této větě se nepřestávala dívat na jednoho chlapce s kulatými brýlemi a rozčepýřenými vlasy a na dívku, která při vystupování z loděk nešťastně upadla a zůstala sedět ve vodě.

Remus se rozhlédl kolem sebe. Napětí se dalo téměř krájet. Z očí ostatních snadno vyčetl strach a obavy. Nebylo těžké na to přijít. Sám tyto pocity právě zažíval. Věděl, že, stejně jako mnoho dalších, právě nepřirozeně zelená v obličeji. Jeho mysl zaplnily ty nekatastrofálnější představy. Co když tam přijde a oni ho prostě odmítnou zařadit s pouhým vysvětlením, že takové zrůdy do školy nesmí? Co bude dělat potom? Asi se bude muset vrátit do Wolftownu. Co řekne doma? Máma byla tak nadšená, když se u nich doma objevil Brumbál.

Strach mu nepřirozeně svíral žaludek. Pokud mu nějaký ještě v těle zůstal, nemohl být větší než miniaturní kulička. Vzrůstající panika mu svírala krk. Pokud bude pokračovat v tomhle tempu, tak se do dvou minut udusí. Neutuchající obavy mu do noh zase vlily olovo. Byl přikován k zemi. Problém byl vyřešen. Zůstane tu stát až do soudného dne… Ale ne, ani to mu vlastně nebude dopřáno.

„Všechno je nyní připraveno. Můžeme jít. Seřaďte se prosím do dvojic. Následujte mě.“

Jakýmsi nepochopitelným zázrakem se Removi podařilo, alespoň částečně, rozpohybovat své nohy a připojil se k prvnímu osamocenému člověku, kterého uviděl. Byl to nějaký černovlasý kluk (jiný než ten z loděk).

Pomalu kráčeli zpět do vstupní haly a pak už rovnou do té místnosti, odkud bylo slyšet nespočet hlasů.

Dveře se otevřely a zástup prvních ročníků kráčel kupředu. Remus málem zapomněl zavřít pusu, když zjistil, jak je i tato místnost obrovská. Podíval se nahoru. Dokonalá imitace oblohy. Přesně tak, jak to četl v knize. Prváci procházeli širší uličkou mezi dvěma kolejními stoly. Celkem bylo možno napočítat stolů pět. Čtyři z nich, nečekaně, patřily kolejím. Každý jeden byl stylizován do barev své koleje. Pátý stůl náležel profesorskému sboru. A právě těsně před ním profesorka zastavila své žáky.

Odešla někam do pozadí, ale vzápětí se vrátila. V jedné ruce nesla malou čtyřnohou stoličku, v druhé starý, oškubaný klobouk.

Stoličku postavila přímo před ředitele, který seděl na takovém menším trůnu uprostřed učitelského stolu, špičatou, koženou čepici posadila na ni.

Chvíli se nic nedělo. Pak ale klobouk znenadání ožil, těsně nad krempou se objevil otvor připomínající ústa a přestárlá pokrývka hlavy začala zpívat:

 

Vítám vás, naše mladé naděje.

Jsem moudrý klobouk z Bradavic,

co věří, že ve vás všechno je.

V naší zahrádce jste nejcennější květ

a, budete-li chtít…,

krev vaší krve jednou spasí svět.

Vás budou lidé milovat a ctít,

vydáte-li se však špatným směrem,

budou vás také nenávidět a klít.

Zaleží na vás, jakou cestu zvolíte si.

Půjdete přímo nebo klikatě?

Kterou možnost srdce vybere si?

Jevím se jako důležitý rozcestník.

Mnoho lidí myslí si to,

ač jsem jen bezvýznamný prostředník.

Já přece vidím vám jen do duše

- až tam dolů, hluboko -,

do míst, kam nikdo jiný nemůže.

Zřím-li srdce rytíře, které nebojí se stínů,

za Godrikem Nebelvírským pošlu tě,

ať předvedeš mu svoji sílu.

Helga z Mrzimoru, ta cení si zas mravy -

ty, kteří pomocnou ruku umí dát

a s pořádnou prací si vědí rady.

To Rowena, jíž domovem byl Havraspár,

moudrá byla žena.

Hlav chytrých si vybírá vždy pár.

Víš, co chceš, a jdeš si za svým cílem?

Pak náležíš Zmijozelu

s mocným Salazarem v čele.

Ti čtyři sedí za stoly a na vás tam čekají.

Vy je možná nevidíte,

mistrům to však nevadí

 

Tohle bylo zvláštní. Více než zvláštní. I ostatní studenti, a dokonce i profesoři vypadali zaskočeně. Remus si vzpomněl na to, co mu říkal pan Ollivander. Tohle nemůže být náhoda…

„Ehm ehm,“ odkašlala si paní profesorka, zatímco rozmotávala dlouhý svitek pergamenu. „Až vyvolám vaše jméno, vystoupíte sem nahoru, sednete si na stoličku a na hlavu si nasadíte Moudrý klobouk. Až určí, do které koleje patříte, můžete se připojit ke svým starším spolužákům.“

Tak tohle je ten slavný obřad zařazování. Pomalu začínal všechny ty malé nápovědy v Dějinách bradavické školy chápat.

„Ackart, Trey!“

Statný chlapec s oříškovými vlasy a opálenou pletí se vypotácel z řady. Nejistým krokem došel až ke stoličce. Sedl si na ni. Nasadil si klobouk. Ihned mu spadl přes oči. Všichni, kromě profesorů samotných, si mohli prohlédnout podivné grimasy střídající se na jeho tváři. Klobouk přemýšlel, nic však neříkal.

Dohromady to trvalo asi patnáct vteřin, než klobouk do ticha vykřikl: „MRZIMOR!“ Celá síň ho odměnila potleskem.

Klobouk byl asi opravdu moudrý, když dokázal dělat takováto důležitá rozhodnutí. Ale zařazoval už někdy vlkodlaka? Nezačne vřískat: ‚Vlkodlak! Pomoc! VLKODLAK! Sundejte mě z něho!‘

Z otřesných přestav ho vytrhl až hlas profesorky McGonagallové. „Black, Sirius!“

Black, Black, Black… Odkud to jméno zná? Black… Není to potomek toho pitomce z rady, který tvrdí, že nečistokrevný kouzelník není kouzelník? Ten, co chce prosadit zákon o omezení osobní svobody vlkodlaků a jiných pololidí?

Kluk, který vpochodoval do síně po jeho boku, v jedné dvojici, si začal klestit cestičku vpřed. Remus si rychle vybavil fotku Blacka staršího v novinách. Ten kluk měl stejné oči, stejné rysy v obličeji.

Mladý Black se na stoličce kroutil déle, než kdokoliv jiný předtím i potom.

„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk grandiózně. Nenastala však žádná odezva. Remus byl také překvapen. Podle toho, co slyšel doma, čekal, že Black půjde do Zmijozelu. Zjevně nebyl sám.

Sirius rozpačitě odložil klobouk a vydal se k nebelvírskému stolu, doprovázen několika sty páry udivených očí. Teprve když si sedal, začala jedna dívka od havraspárského stolu tleskat. K ní se okamžitě připojil Brumbál a po jeho vzoru i zbytek síně.

Zařazování probíhalo velice pomalu. A jediný člověk, kterého při tom opravdu sledoval, byla Lily. Klobouk ani dlouho nepřemýšlel a poslal ji do Nebelvíru. Remus se nemohl dočkat a zároveň se děsil chvíle, kdy…

„Lupin, Remus!“

A je to tady. Pomalým krokem došel až k malému sedátku. Divil se, že cestou neupadl, rozhodně k tomu neměl daleko. Vzal ten kus staré látky do ruku, otočil se. Snažil se vsugerovat si myšlenku, že všichni nezírají na něj, ale někam jinam. Posadil se a na hlavu si narazil klobouk. Téměř okamžitě mu krempa spadla přes oči.

Hm… Vítám tě v Bradavicích, vlčátko. Takového jako ty jsem tu už dlouho neviděl. Přísahám, že to bude tak čtyři sta let zpátky, co se tu objevil jeden chlapec. Tenkrát byl ředitelem Gifford, to byly časy, ale to tě asi nezajímá… Kam tě mám poslat, mé malé vlčátko. Zmijozel rozhodně ne, tam by tě nechtěli… A zdá se, že ty bys nechtěl je… Tak Havraspár? To by byla myslím dobrá volba, máš velice bystrou hlavu. Tam by z tebe měli radost… Ale počkej, ještě něco tady vzadu vidím. To je velice zajímavé… To podstatně mění situaci… Hmmm…

„NEBELVÍR!“

Postupně odcházeli ke svým stolům další a další. Gwen byla zařazena také do Nebelvíru a ten kluk, co s nimi jel na loďce, do Zmijozelu.

A když byl i poslední student, Darwin Yarrow, zařazen do Mrzimoru a profesorka McGonagallová sklidila stoličku, Brumbál vstal.

„Vítám vás v novém roce v Bradavicích. Jak jste si jistě všimli, ředitel Dippet odešel do důchodu. Všechny nás teď čekají změny,“ odmlčel se. „A první z nich je, že ten obvyklý dlouhý proslov si nechám na později. Až všichni dojíme. Přeji vám dobrou chuť.“ Okamžitě se na stolech začaly objevovat talíře, příbory a číše (všechno zlaté). Nedlouho na to se začaly plnit i obrovské mísy, které měly své místo vždy někde uprostřed mezi dvěma naprotisedícími studenty. V některých mísách byla pečená kuřecí stehýnka, jinde přírodní hovězí plátek a o kousek dál i vepřová pečeně. Samozřejmě, že na některých byly také přílohy – opékané brambory, bramborová kaše, rýže, ale také třeba jenom obyčejný domácí chléb. Remus si po chvilce zaváhání vzal kuře s rýží. Bylo to s podivem, ale ani moc hlad neměl. Aspoň si mohl vychutnat dlouhý rozhovor s kolejním duchem, Skorobezhlavým Nickem, na téma: Co všechno duch vnímá a cítí. Ale když se před ním objevily dezerty a zákusky známého i neznámého tvaru a chuti, dvakrát se přemáhat nemusel. Sladké, to prostě bylo jeho. A dokonce tady dělali i jeho oblíbené palačinky. Mňam.

Brumbál opět vstal. „Věřím, že s plnými žaludky se vám bude poslouchat lépe. Ze všeho nejdřív bych chtěl upozornit, že vstup do Zapovězeného lesa je všem studentům přísně zakázán. Plně s vámi soucítím, ale po odchodu bývalého ředitele se toto pravidlo nijak nemění. Stejně tak jako mnoho dalších nařízení. Nebudu je tady všechny vyjmenovávat, protože předpokládám, že následující dvě noci chcete spát.“ Remus se musel pořádně snažit, aby se ovládl a nevyprskl smíchy. Stačilo se jen koutkem oka podívat na ostatní a mohl si být jist, že není sám. „Kdyby však náhodou někdo zatoužil přečíst si úplné znění školního řádu, neexistuje nic jednoduššího, než si zajít za naším školníkem, panem Filchem. Ještě předtím než se všichni rozejdeme, byl bych rád, kdybyste si se mnou připomněli starou bradavickou hymnu, již dlouhá léta ji nikdo neslyšel. Můžeme si pogratulovat, budeme první za mnoho a mnoho let. Sami si zvolte melodii, kterou máte nejradši.“ Brumbál párkrát zamával hůlkou, z té po chvíli vylétla dlouhá zlatá stuha, která se zkroutila ve slova. „Zpíváme! Teď!“

 

Bradavice, Brada Bradavice,

každý z nás chce vědět víc, než ví,

ať jsme ještě hloupí jelimánci,

nebo nám už vlasy šediví.

Našim hlavám může nejvíc prospět,

když se tady něco naučí,

teď je v nich vzduch a spousta much,

prachu a starých pavučin.

Učte nás všecko, co za to stojí

a co leckdo z nás už zapomněl,

pomozte nám a každý sám

zvládne víc, než by vůbec měl.

 

„Nádhera,“ rozplýval se Brumbál, ignoruje fakt, že každý zpíval úplně jinak a většina navíc falešně. „A nyní je myslím čas na to, aby prefekti odvedli studenty do jejich ložnic. Už je pozdě a zítra musíte vstávat. Dobrou noc.“

„První ročník! Za mnou, prosím,“ to nějaká studentka s odznakem prefekta připnutým na hrudi konala svou povinnost. Remus ji vděčně následoval, stále více ho přemáhala únava. Vyšli z Velké síně. Prefektka neomylně zamířila k obrovskému mramorovému schodišti („Budete si na něj muset dávat pozor. Rádo se mění.“). Vystoupali až do čtvrtého patra, kde zatočili doleva. Potom rovně, vpravo dveřmi za závěsem, úzkým schodištěm o jedno poschodí výš, doprava, doprava, slušně poprosit dveře nalevo, nevšímat si zvlášť drzých a nevychovaných obrazů napravo, po neuvěřitelně širokém schodišti o jedno poschodí níže, projít jedním závěsem k polorozpadlému schodišti, kde chybí každý čtvrtý schod, tudy tři patra nahoru, vyhnout se Protivovi, doleva, doleva, doprava a rovně slepou chodbou. Končila obrazem prostorově výraznější dámy v růžových šatech.

„Heslo?“ zeptal se obraz.

„Zlatonoska,“ odpověděla prefektka přehnaně hlasitě, aby ji každý slyšel. Dáma v růžovém jen přikývla, obraz se odklopil a Remus mohl zahlédnout kulatý průlez. Postupně se tak, jeden za druhým, poprvé ocitli v nebelvírské společenské místnosti. Byla to taková větší, příjemná místnost s velkým krbem, červenozlatými závěsy a koberci a nesmírně pohodlnými křesly téže barvy strategicky rozmístěny všude kolem.

„Já teď odvedu děvčata do jejich ložnic. Prosila bych chlapce, aby tu zatím počkali. Za chvíli se vrátím.“

A opravdu, do dvou minut byla zpět. Všechny ženy zřejmě nemají tak špatný časový odhad jako máma… Jonesová, tak se ta dívka jmenovala, je vedla nahoru po točitých schodech. Cestou potkali několik dveří, ale teprve do těch pátých mohli vstoupit. Remus si sám nebyl jistý, co vůbec čekal, ale další ulička se čtyřmi dalšími dveřmi to rozhodně nebyla.

„Jen račte, pánové. Na dveřích najdete cedulky s vašimi jmény. Všechny zavazadla už vám tam vynesli. Dobrou noc. A nezapomeňte, že zítra o půl osmé musíte být ve Velké síni. Budou se rozdávat rozvrhy.“

Remus procházel úzkou uličkou.

Cooper… ne… David… Stevenson… Fox… McGregor… Teprve až na těch úplně posledních dveřích objevil své jméno. Oprýskaná tabulka hlásala:

 

BLACK, LUPIN, PETTIGREW, POTTER

 

Proč zrovna Black? Pokud je stejný jako jeho rodina… Radši si ani nedomýšlet. Zatáhl za kliku a vstoupil. Byl tam první. Stačil mu jeden letmý pohled, aby zjistil, u které postele jsou jeho věci. Byl rád, že mu byla přidělena postel v takovém tmavším rožku (což byl úctyhodný výkon, uvážíme-li, že místnost byla kruhová). Právě pouštěl Eagyho z klece, když do ložnice vešel mladý Black. Ne dlouho po něm se přihnal blonďatý kluk menšího vzrůstu se zavalitým obličejem a malýma zapadlýma očkama. Ani za sebou nestihl zavřít a už se objevil i poslední nocležník, ten šíleně rozcuchaný kluk.

Povinný představovací dýchánek odbyli během půl minuty.

„Poslyš, ta rodina Blacků, co si zakládá na čistokrevnosti a všech těch dalších pitomostech, má s tebou něco společného?“ ptal se Potter.

„Hm…“

James, který sebou pak hodil do peřin, už ale, na rozdíl od Rema, neslyšel polohlasně zamumlané: „Oni se mnou ano, já s nimi ne.“ Že by se v něm Remus mýlil? Proč ne? Vždyť máma ho odjakživa učila jednu důležitou věc – nedělat unáhlené závěry… A on by taky nebyl rád, kdyby ho někdo unáhleně soudil.

„No super, s Blackem v jedné ložnici. To je teda vážně… úžasné.“

Siria se tohle zjevně dotklo.

„Tak… Dobrou noc,“ snažil se Remus urovnat blížící se hádku. Nutno dodat, že se mu to povedlo.

„Dobrou,“ zaznělo hned ze tří stran.

Remus za sebou tedy zatáhl závěsy, převlékl se do pyžama a do pár vteřin usnul krásným, klidným spánkem, jaký zažíval nejčastěji při novu.

 

Crrr.

„Kdo z vás tady má budíka?“

„Já ne.“

„Vypni to, Petře!“

 

Na svou historicky první snídani v Bradavicích se vypravili prváci po skupinkách. Devět chlapců a pět děvčat se tak společnými silami dostalo do Velké síně už na osmý pokus.

Jakmile zabrali svá místa, objevila se před nimi miska s ovesnou kaší, k zapití pak pomerančový džus.

Už se zdálo, že to bude jen normální poklidná ranní konzumace jídla, když James omylem převrhl svou sklenici. Veškerý její obsah skončil na stole před Siriem. Ten jen tak tak stačil uhnout dříve, než část sladké kaluže začala skapávat dolů. Sirius se zamračil, odsedl si kousek bokem a znovu se začal pitvat ve své kaši. Jakousi nešťastnou náhodou mu však lžíce vystřelila z ruky a zasáhla Jamese přímo do hlavy.

„Co to..“ divil se James, když ucítil ránu. Reflexivně k zasaženému místu vztáhl ruku a nahmatal mazlavou hmotu. „To si vypiješ!“

Kdo ví, jak by to všechno skončilo, kdyby se u nich zrovna neobjevila profesorka McGonagallová s rozvrhy. Remus si od ní jeden vzal. Pondělí… pondělí… pondělí… Ano, první hodinu mají kouzelné formule, potom dvouhodinovku lektvarů a po obědě dvouhodinovku přeměňovaní.

Zbytek dne probíhal tak nějak normálně, když si odmyslíte, že Sirius s Jamesem se co chvíli navzájem uráželi. V kouzelných formulích se učili správné pohyby hůlkou, v lektvarech byli poučeni o bezpečnosti práce a potom měli podle návodu umíchat ten nejjednodušší lektvar, jaký prý na světě existuje. Remus o té jednoduchosti silně pochyboval, protože z obou ročníků Nebelvíru a Zmijozelu se to podařilo jen několika málo lidem. Mezi nimi byla Lily a ten kluk z loďky, nějaký Snape.

 

Remus se právě vracel spolu s Jamesem do společenské místnosti, za což by ho Sirius asi zabil, kdyby to viděl, jenže Sirius měl právě být někde na druhé straně hradu. On, James, nebyl zas až tak hrozný, když si odmyslel, jak si se Siriem nepadli do oka. A byla s ním sranda. Místy i víc než se Siriem (a to už je co říct).

„Co máš vlastně proti-“ začal Remus otázku, která ho už chvíli pálila na jazyku. Dokončit ji ale nestihl. Byl přerušen.

„Nejde támhle ten tvůj velký kamarád?“ ukázal James někam nalevo, led v hlase.

Remus se rozhlížel kolem, chvíli mu trvalo než se zorientoval. James se mezitím schoval za roh.

„Je to on. Ale co chceš dělat?“

„Uvidíš.“

„Ale možná bys měl vědět…“

James uslyšel kroky. Jistý, že patří Blackovi, vytrčil zpoza rohu nohu.

„… že ještě před ním jde Snape.“

James se podíval na svého zmijozelského spolužáka, který ležel rozplácnutý na zemi – jak široký, tak dlouhý. „Nehoda,“ ušklíbl se a co nejrychleji se klidil pryč.

 

„Petře?! Na co ty vůbec myslíš? Vidíš co děláš?“ Remus byl řádně rozzlobený. Jakpak by také ne, když mu jeho kamarád polil kakaem úplně čistou (bílou) košili a ne tolik čistý hábit, na kterém však skvrna byla také dostatečně zřetelná.

Remus měl štěstí. Byla neděle ráno. Většina lidí ještě spala a on cestou do ložnice potkal jen minimum lidí.

Věděl, že James i Sirius nejspíš spí a nechtěl je probudit. Proto dveře otvíral, jak nejopatrněji mohl. K jeho smůle však panty už dlouho neviděli žádný olej a vrzaly o sto šest. Jakmile si vytvořil dostatečný prostor, vklouzl dovnitř. Zavřít se snažil taktéž co nejtišeji. A just se musí zrovna udělat průvan. Dveře letěly ke trámu, ani nevěděl jak. Kluci už se ve svých postelích povážlivě kroutili a otáčeli, ale k životu se zatím neprobudili. Ke svým skříňkám se Remus kradl po špičkách, tiše jako myšička. A protože si té smůly vybral zatím málo, zamotal se do Petrova trička, zákeřně se povalujícího na zemi. Se slušnou ránou a posledním zoufalým výkřikem se skácel k zemi.

Takový randál už by probudil i mrtvého. Sirius i James se svorně začali vyhrabávat ze svých přikrývek.

„Co se děje, Reme?“

„Ehm… no… Petr byl tak šikovný, že mě u snídaně polil. Musím se převléct,“ vysvětloval.

„Tak proč se prostě nepřevlečeš a nenecháš mě spát? Je neděle,“ mumlal James silně rozespalým hlasem.

„To já vím. Jenže já nemůžu za to, že je někdo bordelář,“ zvýšil hlas. Byl naštvaný. Především však na sebe. Že je takové nemehlo. Že nedokáže ani normálně dojít do ložnice.

„Tak se převleč a nech mě tady na pospas mé únavě,“ radil Sirius.

Remus jen pokrčil rameny a konečně došel ke svému místu. Již zcela automaticky zatáhl kolem postele závěsy.

„To se nás bojíš, nebo co?“ houkl James. „My tě neukousnem.“

Remus si už svlékal košili, zastavil se v půli pohybu. Pohled mu bezděčně sjel k pravému boku. Téměř přes všechna žebra se mu táhl dlouhý šrám – jedna z několika památek na jeho úplně první setkání s vlkodlakem. Tato čára už nebyla tak zarudlá jako prvních pár měsíců, ale stále byla velice dobře viditelná. Ale aspoň jedno pozitivum na ní mohl najít: už se prakticky vůbec neozývala, když s ní bylo špatně zacházeno.

Remus čekal, co se bude dít dál. Tohle byl snad nejhorší vývoj situace, jaký mohl nastat. Proč tak brzy? Vždyť je tu teprve týden…

„No co, je to jeho věc,“ obořil se Sirius na Jamese.

„Ptal se tě někdo na něco?“

„A ptal se snad někdo tebe?“

„Já si, na rozdíl od někoho, můžu mluvit s kým chci a kdy chci.“

Oba už dávno přešli v regulérní řev.

„A ten někdo mám být já?“

„Třeba.“

„Co ti na mně vlastně tak vadí, co?“

 „Jsi Black, to mi stačí.“

Sirius náhle ztišil hlas na minimum. „Jenže mně ne. Nevím, kdo ti to nakukal, ale žít v jednom domě se samými Blacky ještě neznamená s nimi ve všem souhlasit a chovat se jak oni.“

„Ale-“ to James se s nějakou hlasitostí nepáral.

„Jaké ale? Myslíš, že by mě Moudrý klobouk vybral do Nebelvíru, kdyby k tomu neměl své důvody?“

„Ale seděl jsi tam dlouho. Mnohem déle než všichni ostatní. Ten klobouk také nemusí být neomylný.“

„A to má nějaký hlubší význam?“

„Tak proč tě nezařadil hned? Proč tak dlouho čekal?“

„Jestli tě to tak zajímá… Měli jsme spolu takovou menší rozpravu na téma Zmijozel.“

„Takže ty jsi tam nechtěl?“ křičel James.

Sirius si s odpovědí dával na čas.

„Ne,“ téměř šeptal, jako by se bál, že ho někdo uslyší.

„Neříkáš to moc přesvědčivě.“

„Takhle ti to nestačí?“

„Hm…“

„Co ještě chceš?“

„Jdeš se najíst?“

„Jo.“

Remus využil okolností. Rychle na sebe hodil čisté oblečení. Potichu roztáhl závěsy a připojil se k těm dvěma, šťastný, že se na něj tak trošku zapomnělo. Společně se vydali na snídani, Remus dnes již na druhou. James se Siriem po sobě sice ještě chvíli házeli nasupené pohledy, ale za čas je to přestalo bavit. Kolem oběda spolu poprvé začali vtipkovat, a to jim, až na vzácné výjimky, vydrželo celých sedm let.

 

Ještě ten večer proběhl seznamovací dýchánek č. 2. Tentokrát jim to zabralo mnohem víc času.

„A co vůbec dělají tvoji rodiče, Reme?“

„Táta je mudla, pracuje na poště. A máma zůstává doma.“

„A jací jsou? Jsou hodní? Zavalují tě dárky? Řvou na tebe?“

Remus se zamyslel. Má jim říct o tátovi? Že ho nesnáší? Ptali by se ho proč…

„Naši jsou skvělí. Oba.“

„A co ty, Sirie? Tě nějak moc zajímají ty rodinné vztahy, ne?“

„Ehm… no… chci vědět, jaké to je u ostatních. Asi těžko do vás doma hučí zásady aristokratského chování, že?“

Po Siriově dotazu, proč se James nikdy nečeše se strhla velká polštářová bitva. Zapojili se všichni. Smáli se. Peří létalo všude kolem. Polštáře křižovaly místnost tam a zpět.

Najednou se Petr zarazil. Přestal vnímat boj. Všechna munice skončila na něm.

„Odkud máš tu jizvu na ruce, Reme? Vypadá příšerně.“

„Cože?“ Remus si vůbec neuvědomil, že by se mu při jejich malé válce mohl rukáv vrhnout až tak vysoko, zřejmě to ale možné bylo. A zřejmě se tak i stalo.

„To… To je od psa, který mě kdysi pokousal,“ Remus zabodl svůj pohled do koberce.

„Ukaž,“ James se Siriem nechtěli být ochuzeni prostě o nic. Removi nezbylo nic jiného než znovu vyhrnout rukáv.

„A jseš si jistý, že to byl pes?“

Removi se zatmělo před očima. Aniž by si to přál, začal vzpomínat…

Nikdy v životě už nikomu neřeknu, že jsem vlkodlak. Nenávidím ho!!! --- My odmítáme nechávat našeho syna stýkat se s takovou… odpornou bestií… ---  My mu nebráníme. On sám už ho nechce ani vidět. Když se dozvěděl, co je Remus zač, začal se ho bát. --- Pamatuj si. Já tvého syna nenávidím. Připravil mě o všechno, o normální život… --- Můj opravdový syn umřel, když mu byly čtyři roky. Pohřbil jsem ho. Už není! --- Lidé se vlkodlaků bojí. Nedokáží pochopit, že vlkodlak je ve své normální lidské podobě úplně neškodný, proto je lepší to tajit. --- Jestli chci žít normální život, nesmím důvěřovat lidem!!!

Ty hlasy byly až příliš reálné… Nemůže… Nechce… Nesmí…

„Samozřejmě, že si jsem jistý. Viděl jsem ho. Byl jen trochu větší. Mám pocit, že to byl irský vlkodav.“ Jak příhodné.

 

Středa odpoledne. Remus dodělával poslední úpravy ve svém domácím úkolu do bylinkářství. Byl příšerně unavený, co chvíli musel potlačovat zívnutí, hlava mu povážlivě klimbala. Nejradši by si šel zdřímnout, ale zařekl se, že to vydrží, a hodlal svému vlastnímu slibu dostát.

V tom jeho pozornost zaujaly vrzající dveře a v nich stojící profesorka McGonagallová. (pozn. autorky: všimli jste si, jak v těch Bradavicích všechno vrže?)

„Pane Lupine, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?“

„Co ti může chtít?“

„Nevím,“ odpověděl mu Remus. Ale nebyla to pravda. On věděl. Až moc dobře. Už zítra…

„Já být tebou, tak tam nejdu,“ radil Sirius. „Nikdy nevíš, co ti taková ženská může udělat.“

James vyprskl smíchy, Petr se pohihňával a Remus si ťukal na čelo. Zvedl se a zamířil k profesorce, jen na něj kývla. Remus pochopil, že ji má následovat. Zprvu to vypadalo, že půjdou k McGonagallové do kabinetu, jenže chyba lávky. Profesorka ho vedla přímo do ředitelny.

Poté, co řekla heslo, se chrlič odklonil a Remus mohl vystoupat nahoru po točitých schodech. Tam, nahoře, byly ještě jedny dveře. Remus počkal na svou třídní profesorku a společně vešli dovnitř. Ředitelova pracovna byla vlastně jedna velká oválná místnost. Rema ze všeho nejdřív napadlo, že je to prostě jen předělaná ložnice. Vyzdobení místnosti dávalo znát, že Brumbál je původem z Nebelvíru – červené a zlaté barvy všude dostatek, kdejaké chyťátko ve tvaru gryfa…

Brumbál už tam na ně čekal („Dobrý den, pane profesore.“). Nebyl ale sám, po jeho boku stála žena oblečená do šatů připomínajících lékouzelnický stejnokroj u sv. Munga.

„Ahoj, Reme,“ pozdravil Brumbál zvesela. „Už jsme se dlouho neviděli.“

Remus jen stál a silou vůle se snažil nechat víčka otevřená.

„Nechceš se posadit?“ nabízel mu ředitel křeslo naproti pracovní desce. „Je ti dobře? Nevypadáš nejlíp. Vždyť i ta bílá stěna má zdravější odstín.“

Remus zahlédl ty žhnoucí plamínky v ředitelových očí. Možná, že je největší kouzelník na světě, pomyslel si, ale v některých věcech je stejný jak James nebo Sirius. Remus se musel toku svých myšlenek zasmát. Brumbál vypadal mnohem spokojeněji.

Nabízenou židli Remus přijal.

„Ono je to normální,“ dodal ještě na vysvětlenou. „Myslím, že takhle vypadám skoro vždycky.“

„Zdá se, že jsi dobře informovaný.“

„Máma kdysi vlkodlaky studovala a dost mi toho o nich vyprávěla. Ano, vím toho docela hodně.“ Remus byl nervózní. Nerad se s někým cizím bavil o… však víte o čem. Instinktivně začal svírat svůj řetízek, dělal to pokaždé.

„To asi není stříbro, viď?“ ukázal Brumbál do míst, kde měl Remus právě levou ruku.

„Tohle? Ne, pane profesore. To je bílé zlato. Vypadá skoro stejně, ale rozhodně je mnohem hezčí a…“ Remus si vzpomněl na jedno své setkání se starodávným nožem, přívěšek se mi začínal zarývat do prstů. „… a nepálí.“

„Ach ano, stříbro, zaručený způsob, jakým potrápit vlkodlaka. Ale myslím, že bychom měli přestat tlachat a přejít k věci. Asi víš, proč jsem si tě sem pozval.“

Remus přikývl.

„Potřebujeme se domluvit, jak přesně bude zítřejší večer a následující ráno probíhat. A vidíš, jsem já to ale hlava děravá, málem jsem ti zapomněl představit Madam Pomfreyovou…“

 

„Reme? Kam teď jdeš?“ ptali se kluci.

„Ehm…“ Remus se pokoušel vyhnout očnímu kontaktu. „Máma je nemocná, je to s ní docela špatné, jedu ji navštívit. Říkal jsem vám to,“ dodal hned.

„Aha, no… Tak se měj.“

„Jo, ahoj.“

„Čau.“

 

Remus vyšel hlavní bránou ven z hradu. Zbývala asi hodina a půl. Do dvou minut stejnými dveřmi vyšla také bradavická ošetřovatelka.

„Můžeme jít?“

Vrbě mlátivé se nijak nezamlouvali dva nezvaní hosté a svými větvemi to dávala jasně najevo. Madam Pomfreyová však jenom zaběhla do nedalekého křoví, když se vracela, nesla v ruce dlouhou větev. Nejspíš ji tam měla nachystanou. Jejím koncem se dotkla velkého suku asi půl metru nad zemí. V ten moment strom znehybněl. Zdravotní sestra ještě rychle vrátila klacek na své původní místo.

„Až po vás, pane Lupine.“

Remus došel až úplně ke kmenu, celou dobu očekával, že se strom probudí a on obdrží pořádné šlehnutí přes záda, naštěstí se tak nestalo.

A tam, mezi kořeny, přesně jak mu Brumbál líčil o prázdninách – otvor, dost velký na to, aby se jím protáhl dospělý člověk.

„Tak prosím,“ popoháněla ho Pomfreyová.

Remus tam zkušebně strčil jednu nohu a zjistil, že tam jsou schody. Opatrně, aby neuklouzl, sešel až dolů. Madam Pomfreyová se držela těsně za ním.

Remus rozsvítil hůlku a vydal se vstříc temnotě.

Mohlo to být asi po dvaceti minutách chůze, kdy Remus zakopl o kámen a svalil se na zem. Ošetřovatelka mu pomáhala na nohy.

„Jste v pořádku, pane Lupine?“

„Ano, jen… jak dlouho ještě bude trvat ta cesta?“ Remus cítil, že je příliš zesláblý, víc než kdy jindy. Sotva pletl nohama.

„Už bychom měli být za půlkou. Chápu, že musíte být unavený, ale jinak to nejde. Musíme se tam dostat včas. Myslím, že příště by bylo nejlepší, kdybyste přišel na ošetřovnu již odpoledne a trochu si nejdřív zdříml. Není dobré mít tak málo sil.“ Tímto skončil veškerý hovor.

 

Poklop se s tichoučkým cvak zavřel. V další chvíli Remus zahlédl světelné paprsky v jednom okamžiku procházející k němu tudy, v dalším zase jinudy. Removi došlo, že Madam Pomfreyová se jen kouzlem ujišťovala, že dvířka nikdo neotevře (neboli je zamkla).

Remus vyšel po schodech nahoru až do místnosti, která by mohla sloužit jako ložnice. Celý se svlékl a oblečení i s hůlkou (snad) bezpečně zavřel do nejnižší zásuvky u velké skříně. Měl pocit, že ať už s tím kusem dřeva nekvalitně stlouknutým několika hřebíky dohromady vlk udělá cokoliv, tak vespod budou jeho věci v bezpečí. Počítal totiž s tím, že by skříň mohl shodit. V takovém případě by vrchní zásuvky pravděpodobně vylétly ven a s nimi i jejich obsah. Snad se nemýlil, nechtěl přijít o hůlku.

Lehl si na postel, chtěl nabrat aspoň žďobek síly, než to přijde. Usnout už ale nemohl, na to bylo příliš pozdě. Už i poslední zbyteček slunce zapadl za kopce, už to nebude trvat dlouho. Jeho tělo to poznalo.

Remus věděl, že má ještě několik minut čas, než se objeví to hnusné kolo. Najednou ho napadlo, co by se asi stalo, kdyby kluci zjistili, co je zač. Brumbál se tomuto tématu vždy vyhýbal. Co by se stalo? Určitě by s ním přestali kamarádit, stejně jako Michael. Zase by neměl žádné kamarády. Zase by byl sám. Ale mohl by zůstat ve škole? Všichni by se ho báli, častovali by ho nepěknými nadávkami a možná by mu i dělali naschvály. Klidně by to takhle mohlo být. A možná by ho ani Brumbál už ve škole nechtěl. Všichni by určitě napsali rodičům domů, co že to mají za spolužáka, a rodiče by potom mohli podat Brumbálovi oficiální stížnost. Jako by před sebou viděl Harrisonovi… Ředitel by ho nejspíš pod tím obrovským tlakem vyhodil ze školy. Nemohl by dostudovat… A tohle všechno by se mohlo stát, kdyby neudržel své tajemství. To se nesmí-

Jeho tělo zasáhla vlna elektrického proudu, neklamné znamení toho, že měsíc už vyšel. Přeměna začíná…

Rychle se skutálel dolů na zem, tam to bude bezpečnější. Hlava ho bolela jako střep. Z úst mu unikl prapodivný zvuk – ať už to byl lidský hlas, nebo vlčí zavytí, bylo to plné bolesti…

 

Ráno se Remus, v duchu svého nepěkného zvyku, probudil v kaluži krve. Stěží nadzvedl svou enormně těžkou hlavu a rozhlédl se kolem. Nepoznával to tam. Co šlo, bylo rozkousané, to ostatní aspoň zpřeházené. Matně si vybavoval, že vlk měl v noci neobyčejný hlad a touha trhat cokoliv, co mu přijde do cesty, se tak ještě znásobila. Doplazil se až ke dřevěným deskám, stojícím u sebe jen silou vůle, které ještě před pár hodinami tvořili průměrnou skříň. Trochu tu hromádku prohrábl a zanedlouho držel v ruce svůj skromný majetek. Přehodil přes sebe plášť, s vypětím všech sil se dobelhal až ke zbytkům postele, naštěstí byla stále jakžtakž obyvatelná. Své věci složil k jejím nohám, natáhl se na matraci a usnul neklidným spánkem. Zdál se mu sen. Velice divný sen. Mohli mu být tak čtyři roky. Byla temná noc. Utíkal hlubokým lesem, ale nebyl sám. Někdo běžel před ním…

„Pane Lupine? Pane Lupine? Vstávejte, prosím. Ty rány vám musím vyčistit dřív, než se zanesou.“

 

Slughorn, profesor lektvarů, malý velký muž, jak mu někteří žáci přezdívali, zadal práci. Nešlo o moc náročný lektvar, stačilo jen pečlivě zpracovat přísady a neustále míchat stejným směrem, takové Remus už v hodinách zvládal. Přejel tabuli pohledem, aby zjistil, co všechno bude potřeba. Zrak se mu zastavil na pátém řádku: kořen jekohy, vzácné to byliny, je nutné stříbrným nožem na drobno nakrájeti. Remus měl na výběr z několika možností – buď ten nůž (který má zpravidla i stříbrem zdobenou rukojeť) nenápadně vezme v rukavici nebo aspoň nějakém hadříku a bude doufat, že ho kamarádi neuvidí, nebo požádá některého z kluků, aby mu to nakrájel, vymluví se na něco a bude doufat, že to nikomu nedojde, nebo tenhle řádek nevědomky přeskočí a záměrně tak zkazí celý svůj lektvar a opět bude doufat… tentokrát, že si nikdo včas nevšimne jeho chyby a neupozorní jej na ni. Po zvážení všech pro a proti se Remus rozhodl pro možnost c), čert vem jeden lektvar.

 

„Hele! Dívejte, kdo támhle jde,“ upozorňoval Petr.

„Náš drahý zmijozelský spolužák.“

„Za ty bomby hnojůvky by potřeboval dostat za vyučenou,“ mínil Sirius.

„Napadá někoho z vás adekvátní trest?“ zjišťoval James. „Ne? Hm, znáte kouzlo Forcirio levitare?“ (pozn. autorky: lingvisty prosím, aby se zdrželi komentáře)

„Jo, proč? Počkej, to nemyslíš vážně, že ne?“ smál se Sirius

„O co jde?“ zajímali se Remus s Petrem, kteří absolutně nevěděli, která bije.

„A proč ne?“ James je ale ignoroval.

„To je pravda. Proč ne?“

„Jdeme na to?“

„Tak o co jde?“

„Uvidíte. Připraven, Sirie?“

„Jasně.“

„Už je tady.“

Forcirio levitare!!!“ vykřikli oba jak nejhlasitěji mohli. Modrý paprsek světla vytryskl z hrotů obou hůlek. Siriovo kouzlo zasáhlo Snapa do obličeje, Jamesovo do břicha.

Chvíli se zdálo, že kouzlo nefunguje tak, jak má, protože se vůbec nic nedělo. Stačil ale jeden pohled na dva útočníky a Removi bylo jasné, že všechno se povedlo. Za okamžik to přijde.

Snape ale pořád stál na nohách a vrhal po Jamesovi nějaká kouzla (které James se Siriem dohromady stíhali blokovat). Najednou mu však hůlka vypadla z ruky. Jeho hlava se začala zvětšovat. Tváře bubřely, oči vykulovaly, uši získávaly dvojnásobnou plochu. Teprve když hlava dosahovala velikosti mladé mořské želvy, všiml si Remus, že celý trup také rostl mnohem rychleji, než je u jedenáctiletého chlapce normální. Brzy se začaly nafukovat i končetiny. Čím více Snape zvětšoval svůj objem, tím pro něj bylo obtížnější udržet se nohama na zemi. Nabytá hmota jakoby ho nadnášela. Brzy se balon-Snape vznášel u stropu a neobratně ze sebe svými kulatými prsty shazoval pavouky, kterým, jak se zdálo, narušil teritorium. Kluci se už tak nemohli nasmát, ale korunu tomu nasadil až Protiva, který právě prolétal kolem.

„Co tady máš co lítat? To je můj obor. Dolů!“ Vždypřipravený Protiva vytáhl z jedné své kapsy rýsováček a Snapa chladnokrevně propíchl.

Zmijozelský student ale bohužel padal zrovna ve chvíli, kdy kolem procházela profesorka McGonagallová. Protiva se okamžitě klidil pryč.

Smích rázem utichl.

„Co- co to má znamenat, pánové?“ zuřila. „Tohle bych od vás nečekala. Styďte se. Každému z vás odebírám deset bodů a, jak jen to bude možné, nastoupíte školní trest. A teď běžte do své společenské místnosti. Pane Snape, jste v pořádku? Nemám vás odvést na ošetřovnu?“

 

„Píši vám P, pane Lupine, a můžete být rád, že to nebylo horší.“ Obranu proti černé magii měl Nebelvír spolu se Zmijozelem. Celá nebelvírská část nesouhlasně zamručela. Remus uměl látku při zkoušení mnohem lépe než Baker, který dostal N, a praktickou ukázku Remus také zvládl o poznání lépe.

„Ona prostě není normální,“ vyzuřoval James přes půl chodby. „Navíc je divné, že jsi jediný z celé třídy, na koho si zasedla. Ale copak jsi jí někdy něco udělal?“

„Já nic,“ odpověděl po pravdě. Ale ten vlkodlak, co jí loni zabil manžela, ano.

 

„Honem. Pojďte. To musíte vidět!“ Petr přiběhl do ložnice, ani se ještě nestačil pořádně vydýchat a už hlásil, co našel. „Tak honem!“

Petr dovedl ostatní až do druhého poschodí severní věže.

„Já… zrovna jsem se vracel od Slughorna, když…“

Má to někdo ale štěstí, pomyslel si Remus. Za ten menší žertík na Snapovi byli potrestáni všichni čtyři. Jakkoli se James se Siriem snažili všechny přesvědčit, že to udělali jen oni dva, Snape jejich výpověď nepotvrdil. A z jakéhosi záhadného důvodu si musel každý z nich odpracovat svou vinu s někým jiným. A Remus zrovna s tou… s tou… On přece za tu smrt nemůže. Copak to nechápe?

„… když jsem uslyšel nějaké starší Zmijozeláky. Chtěl jsem se někam schovat, nakonec jsem se dostal až sem. Jak jsem se plížil kolem zdi, náhodou jsem zmáčknul tenhle kámen.“ A pro ukázku na něj znovu zatlačil. „Vidíte to?“

Kus zdi asi půl metru od Rema se rozestoupil.

„Co myslíte, že to je?“

„Jedna z tajných chodeb vedoucích ven z hradu,“ odpověděl Remus.

„Jak to můžeš vědět?“

Remus se zamyslel. Tušil, že odpověď: ‚Řekl mi to Brumbál, když k nám o prázdninách zašel,‘ nebo: ‚Jednou takovou měsíc co měsíc procházím,“ nebudou zrovna nejvhodnější.

„Jamesi, ty jsi nikdy nečetl bradavické dějiny, že ne?“

„No… ne. Tak jdeme ji zkusit?“

„To si piš.“

 

„Kam zas mizíš?“

„Teta Camilla se vdává. Bude to velká sláva. Prý u toho nemám chybět,“ v dubnu už se Remus kamarádům i při takovéto lži díval zpříma do očí. Občas se přistihl, jak se mu ze sebe samého dělalo špatně. Kolik úmrtí už své imaginární rodině způsobil a většinou u toho nehnul ani brvou… Hlavně se ale nikdy nesmí prořeknout, že jeho jedinou rodinu tvoří máma s tátou.

„A nebyl jsi náhodou své jediné tetě Eve v prosinci na pohřbu.“

A sakra. Že já si ty mé výmluvy nepsal…

„To si musíš s něčím plést,“ Remův hlas zněl naprosto přesvědčivě. Jak velký posun od začátků.

 

Remus ležel na nemocničním lůžku, vzadu v koutku ošetřovny. S klidem mohl tvrdit, že tahle postel je jeho. Nikdy v bradavickém nemocničním křídle totiž nebylo tolik pacientů, aby se zaplnila i zadní místa. Madam Pomfreyová ho tam vždy nechávala odpočinout si a nabrat nové síly. Navíc tak mohla kontrolovat, jestli se rány dobře hojí a nezačínají zahnisávat.

Zhluboka si oddechl. Tak přežil i osmý úplněk zde. Již osm měsíců skrývá před všemi svými kamarády velké tajemství. Jak dlouho to ještě vydrží? Navíc, vzhledem k tomu, že v Chroptící chýši, jak tomu starému domku začali lidé říkat, už nezbyla jediná použitelná skříňka, Remus musel své věci schovávat na, sice hůře, ale stále přístupných místech. V posledních měsících se tak Remus z pohřbů a svateb vracel s rozpáraným hábitem, často bez knoflíků. A když včera odcházel, tak se po něm divně dívali. Měl nepříjemný pocit, že jeho přátelé začínají tušit, že… tušit pravdu.

Otevřely se dveře. Remus se zahrabal ještě hlouběji do přikrývek, doufaje, že ho není vidět.

„Co se děje, chlapci?“ Remus bezpečně poznal hlas zdravotní sestry.

„Ehm… no…“ a teď Remus zase bezpečně poznal Jamese.

„Je mi to jasné, na nic se neptat. Pane Blacku, sedněte si sem, já vám ty zuby zase spravím.“

Remus slyšel, jak žena šeptá nějaké zaklínadlo.

„Nemelte sebou tak, jinak budete mít úsměv takový na pořád.“

„Kdo to tam leží?“ zeptal se jen tak mezi řečí James.

„To není vaše starost, pane Pottere,“ osopila se na něj. Zlatá Madam Pomfreyová.

Remus pod peřinou ani nedýchal. Modlil se, aby ho přikrývka zakrývala celého. A pak si uvědomil, že má na zemi vedle postele postavené boty. Jestli si jich James všimne… jestli si jich všimne… James jeho boty zná, nejednou se mu za ně smál (Remus nikdy nepochopil proč, vždyť to jsou normální boty).

 

Krátce po večeři se Remus vydal zpět do společenské místnosti. Doufal, že jeho kamarádi si budou někde venku užívat prvních teplých dnů a on bude moct nepozorovaně proklouznout až do ložnice, kde se systematicky zabarikáduje a nevyleze odtud dřív, než se noha aspoň trochu uzdraví. Nebo by se mohli zdržet na večeři, napadlo ho. Vážně nestál o to, aby viděli, jak krásně pajdá.

Prolezl otvorem ve zdi a zkušeným pohledem proskenoval celou místnost, nikde nikdo (co se jeho známých týká). Na jednu stranu byl rád, že se mu splnilo jeho přání, na druhou stranu to bylo vůbec poprvé, co na něj nečekali. I tohle může být znamení…

Pomalu se vyšplhal až k ložnicím prvního ročníku. Když říkám pomalu, myslím opravdu pomalu. Zkoušeli jste někdy zdolávat na sto schodů způsobem krok-sun-krok?

Jen co otevřel dveře, uslyšel Petrovo: „Už je tady!“

Takže štěstěna přece jenom dnes nebyla na jeho straně.

„Ahoj, kluci,“ snažil se, aby zněl co nejklidněji.

„Nazdar.“

„Jak bylo na svatbě?“ zajímal se Sirius, až přehnaně. Co to má znamenat? Nikdy se neptali…

„Ehm… dobře. Slavilo se docela dlouho. Proč se ptáš?“ snažil se, aby nezněl příliš rozhozeně.

„Jen tak. Ale víš, že je to odvaha? Myslím, vdávat se o úplňku.“

Removi se rozšířily oči, ale pořád se snažil na sobě nedát nic znát. Někde tam uvnitř tušil, že už je konec, ale pořád mu zbývala naděje, že to všechno je jen náhoda. Hloupá náhoda. „Já… nemyslím si, že je na tom něco zvláštního. Ty snad ano?“

„Já bych měl tedy nahnáno,“ přidal se James. „Ty by ses snad ženil o úplňku, Reme?“

„Ehm…“ Ještě pořád je tu šance, ještě pořád je tu šance. „Proč ne?“

„Chudák nevěsta.“

„Co to-“

„Nebo snad chceš popřít, že jsi vlkodlak?“

Bylo v nadlidských silách (nebo bylo vhodnější říct: v nadvlkodlačích?) vydržet chladné pohledy třech svých, teď už jistě bývalých kamarádů. Nejradši by teď splynul se zdí, propadl se, vypařil, prostě by udělal cokoliv, jen aby toho byl ušetřen. Vzpomněl si, jak ho vždy učili, že k problémům se vždy musí postavit čelem, že z boje se neutíká, a vyběhl z pokoje - bolavá noha, nebolavá noha, on musí zmizet. Prostě musí. V rámci možností, společenskou místnost proletěl, pokračoval i po chodbě, zastavil se až v úplně odlehlé části hradu. Věděl tam o jedné staré nepoužívané učebně. Jednoduchým kouzlem ji uzamkl. Bylo mu jasné, že ještě jednoduší kouzlo ji zase odemkne, ale třeba by to mohlo aspoň někoho odradit. Došel až k bývalé katedře. Zalezl si pod starý učitelský stůl. Do obličeje mu škodolibě zasvítil měsíc.

„To všechno je jen kvůli tobě!“ zakřičel a… možná, že se to ke klukům nehodí, ale jemu to bylo jedno… rozbrečel se. Velké slané slzy se kutálely jedna za druhou. Nedokázal je zastavit. A ani nechtěl. Jeho tělo se silnými vzlyky unavovalo. Toho chtěl dosáhnout. Vysílit se k smrti. Nikomu by to nevadilo. I ta máma by byla šťastnější. Ubylo by jí s ním tolik starostí. Prokázal by jí laskavost.

 

Musel tam sedět opravdu dlouho, protože právě slyšel, jak v Prasinkách odbíjejí půlnoc. Normální člověk by ten zvuk možná ani nezachytil, ale pro Removy citlivé smysly to byla hračka. Byl si vědom toho, že už měl dávno jít spát, ale nijak zvlášť ho to nezajímalo. Pro něj už existoval jen on a jeho smutek. A ten odporný měsíc na obloze, který bude vždy pravidelně ubývat a přibývat, i když by ho Remus nejradši v novu natrvalo zastavil.

 

Do ložnice se Remus vrátil až kolem jedné, oči stále zarudlé.

 

Ráno vstal mnohem dříve než ostatní. Zašel si na snídani, s sebou už si vzal školní brašnu. Do velké síně dorazil jako čtvrtý student. Předběhli jedině dva sedmáci z Havraspáru a jeden třeťák ze Zmijozelu. Z učitelů tam nebyl nikdo. Remus se v jídle pitval pořádně dlouho. Ne, že by si vzal do hlavy, že to předsevzetí z minulé noci splní, ale vůbec na jídlo neměl chuť. Najednou se mu protivilo.

Jakmile se do jídelny začalo hrnout víc lidí, nechal skoroplný talířek talířkem a odešel. Do devíti hodin, kdy začínala výuka, se potloukal po nepoužívaných částech hradu. Tady si sedl do okna, tam se zase zašil v prázdné učebně. Na vyučování dorazil těsně po zvonění, všichni už seděli na svých místech, zabral jednu volnou lavici, která byla jak dostatečně blízko ke dveřím, tak i dostatečně daleko od kluků.

Profesora vnímal jen sporadicky. Jeho vlastní myšlenky teď byly důležitější. Čas od času zahlédl, jak se někdo z těch tří na něho podíval, v očích měl nenávist a možná trošku i strach, pak se vždycky otočil k ostatním, něco jim pošeptal a všichni tři se zasmáli. Remus sice předstíral, že je mu to všechno ukradené, ale ve skutečnosti mu to trhalo srdce. Cítil, že na něm má víc šrámů něž kdekoliv jinde.

Takhle to probíhalo i ve všech ostatních hodinách. Se zazvoněním se Remus vyřítil ze třídy, odběhl někam pryč a vrátil se zase až těsně po začátku další. Oběd preventivně vynechal, na večeři se dostavil jako úplně poslední. Něco sezobl a už byl pryč. Jeho taktika vyhýbat se všem, především třem nejmenovaným se zdála být úspěšná. Po večeři se opět zašil do té nepoužívané učebny, vypracoval si tam i všechny úkoly.

 

Ložnici, podle včerejšího vzoru, navštívil až po půlnoci. Příští ráno se zlepšil, na snídani se dostal už jako třetí. Ten zmijozelský třeťák musel být opravdu ranní ptáče. Druhým nespavcem nebyl nikdo jiný než Lily Evansová.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Ahoj,“ usmála se na něj. „Jak se máš?“

„Jde to.“

„Vy jste se s Jamesem, Siriem a Petrem pohádali? Vůbec spolu nemluvíte.“

„Hm… Dalo by se to tak říct,“ odpověděl Remus zdráhavě, vidličkou znechuceně přehraboval míchaná vajíčka.

„Co se tedy stalo?“

„Řekněme, že James se Siriem jsou až moc velcí chytráci.“

„To zase provedli nějaký ten jejich žertík? Že si s tím nedají pokoj.“

Remus na to nic neřekl. Lily byla tak milé stvoření, že jí nedokázal lhát do očí, ale pravdu jí také říct nemohl.

„Já už půjdu,“ zvedl se nakonec od stolu.

„Ale vždyť jsi se toho ani nedotkl. Nechtěla jsem ti to říkat, ale vypadáš příšerně. Měl by ses najíst. Jinak se ti to pořádně vymstí.“

Remus už ji ale pořádně neposlouchal…

 

A pak se v podstatě opakoval minulý den, jen vyučovací hodiny se měnily. Oběd Remus znovu vynechal. Na odpolední Obranu proti černé magii už se jen tak tak ploužil.

 

„Pane Lupine, kde máte domácí úkol?“ profesorka téměř ječela.

„Promiňte, paní, nebyl jsem v době jeho zadávání přítomen.“

„To mě nezajímá. Strhávám Nebelvíru pět bodů. Za to, že neumíte otevřít ústa a zeptat se spolužáků. A pojďte za mnou k tabuli. Vyzkouším si vás.“

Remus se zvedl. Otřesně se mu točila hlava. Podařilo se mu udělat pár vratkých kroků. Nevyléčená noha ho neskutečně bolela. Závratě se zhoršovali. Podlaha začala skákat nahoru dolů. Stále hůř se dařilo udržet rovnováhu. Slyšel, jak mu profesorka něco říká, ale nedokázal rozpoznat slova. Bylo mu špatně od žaludku. Teď už se s ním točilo úplně všechno. Svět černal. Nohy ho už déle neudržely. Omdlel.

 

Remus pootevřel oči. Všude bílá. To musí být ošetřovna. Zkoušel se rozpomenout, jak se sem dostal, ale poslední, co jsi pamatoval, byla hodina Obrany. Když uslyšel hlasy, oči zase zavřel.

„Takže co mu vlastně je?“ poznával Siriův hlas. Co ten tady dělá? Nemá mu být Remus ukradený?

„Totální vyčerpání způsobené nedostatkem jídla a spánku.“

„Takže,“ začal James. Na moment zavládlo ticho. Když potom opět promluvil, jeho hlas byl mnohem tišší. „Takže to, že je vlkodlak s tím nemá nic společného,“ Remus dokázal v jeho tónu najít stopy opovržení.

„Říkáte to, jako by to byl nějaký prohřešek být vlkodlakem, pane Pottere. Ale máte pravdu v tom, že tato skutečnost hrála jednu z důležitých rolí. Vlkodlak potřebuje po úplňku regenerovat síly, což zjevně pan Lupin tentokrát podcenil.“

„Ehm… tak děkujeme. Chtěli jsme se jen zeptat, jak na tom je.“

„Ne tak rychle, pánové. Než odejdete, měli byste něco vědět. Vy znáte pana Lupina lépe než kdokoliv jiný.“

„To jsme si taky mysleli,“ podotkl Sirius.

„Neřekl vám jen jedinou věc.“

„Za to dost podstatnou.“

„Nepřerušujte mě, pane Pottere! Zkuste si představit, že jste vlkodlak. Vžijte se do té role.“

„To jde jen těžko.“

„Řekla jsem, abyste mě nepřerušoval! Kde jsem to přestala? Ano, vžijte se do role vlkodlaka a pak si představte, že ve svém okolí odjakživa potkáváte jen lidi s příšernými předsudky, kteří neumějí nic jiného než dokola papouškovat nesmyslné báchorky. Zkuste se nad tím zamyslet. Možná dojdete k zajímavému závěru.“

Na ošetřovně se rozhostilo zaražené ticho.

„Tak nashledanou,“ ozvalo se nakonec hned třikrát.

Removi po tváři opět začali stékat slzy. A stékali ještě dlouho. Velice dlouho. Najednou si přál, aby se vlkodlakem stal natrvalo. Ve vlčím kožichu bylo všechno o tolik jednodušší, o tolik…

 

Znovu se probudil až další den na večer. Překvapilo ho, že první, co uviděl, byl James sedící vedle něj na židli. Pootočil hlavu a zjistil, že o kousek dál sedí i Sirius s Petrem.

„Nechte mě na pokoji,“ zamumlal, hlavu strčil pod polštář. „Slyšel jsem, jak vám Pomfreyová promlouvala do duše,“ brblal. Nevěděl, jestli mu přes ten polštář rozumějí, ale bylo mu to jedno. „Nepotřebuju žádnou lítost. Jděte pryč!“

James mu strhl polštář. „A kdo říká, že tě litujeme. My ti jdeme hlavně oznámit, že bys už měl konečně vstát, protože pozítří se plánuje velká pomsta duté krávě (pozn. autorky: přezdívka pro profesorku OPČM) a řekl bych, že u toho bys nechtěl chybět.“

„A kdyby po důkladném probrání plánu a vychytání všech much zbyl čas, chtěli bychom se ti omluvit – za všechno..“

„Celou noc jsme kvůli tomu nespali,“ přidal se Petr.

„Uvědomili jsme si, že jsme se nezachovali zrovna nejlíp.“

„Došlo nám, že když tě Pomfreyová vždycky vodí pryč, tak asi nikomu přímé nebezpečí nehrozí.“

„Jak to víte?“

„Zapomínáš, že z ložnic máme výhled na školní pozemky.“

„Pak jsme si vzpomněli, jak vždycky vypadáš, když se vrátíš. No a…“

„Odpustíš nám?“

Remus nevěděl, co na to říct. Z celého srdce si přál, aby to nakonec takhle dopadlo, ale… Říkají pravdu? Nemluví jen tak do vzduchu? Ale zase… Proč by to dělali? Remus se nadzvedl na loktech. James i Sirius veškeré své sebevědomí právě zahodili v dál. Takový pohled už se mu asi nikdy nenaskytne. Ale rozhodl se, že je nebude déle trápit.

„Pokud mi prozradíte, co chcete té ženské provést…“

„To víš, že jo, Moony,“ smál se James.

 

Ještě ten den byl Remus, nově zvaný Moony, propuštěn z ošetřovny. Odcházeli všichni čtyři spolu, nadšeně debatujíce o připravované pomstě. Vůbec poprvé se Remus nesnažil skrývat svá zranění. Ke svému údivu zjistil, že je tak schopen pohybovat se mnohem přirozeněji než dříve.

 

O dva dny později se neoblíbená profesorka probudila s nepříjemným překvapením na hlavě – její vlasy zářili autentickou zmijozelskou barvou – barvou brčálu. Nutno podotknout, že to byla barva kouzlem neodstranitelná. Viníci nebyli nikdy dopadeni. Jen mezi studenty se šuškalo něco o nebelvírské čtyřce.