Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doma

„Prostě jen usne a až se probudí, bude si pamatovat jen to, co budeme chtít my,“ vysvětloval trpělivě lékař. Byl to roztomilý chlapík, mohlo mu být kolem padesátky. Člověk, který se někdy zajímal o Kretschmerovy somatotypy, by ho bez pochyby ihned zařadil do kategorie pyknik – po psychické stránce společenský, poměrně činorodý, po fyzické stránce menší, zavalitější postavy a kratšími končetinami. I přes svou vzrůstem pomenší postavu na sobě měl oblečený velmi dlouhý bílý hábit. Ten sice muže opticky zvyšoval, ale čas od času zákeřně zůstal na zemi zrovna v místech, kam našlapoval postarší lékař. Výsledkem býval ošklivý náběh na ještě ošklivější pád. Ve většině případů to doktor nakonec ustál, ale… někdy ne.

„Ale když… on je tak malý, pane doktore… já… mám strach…“ Ifi nedokázala dát dohromady celou větu. Slova jí vázla v krku, takže i když věděla přesně, co chce říct, nedařilo se. Vyslovit těch pár písmenek poskládaných vedle sebe v jeden hrůzný fakt, jí připadalo nemožné. Vždyť její syn, již jediný, je… bože… bude z něj vlkodlak!!!

„Nemáte se čeho bát. Lektvar zapomnění patří k těm lehčím, téměř jej nemůžeme pokazit.“

„Ale Removi jsou teprve čtyři roky! Zkoušeli jste ho někdy podávat tak malému dítěti?“

„To sice ne…“

„Tak vidíte!“

„…ale existují na to tabulky, pečlivě sestavované po mnoho let.“

„Ach bože…“ povzdechla si Ifi, obličej skryla v dlaních. Cítila, že její nohy pomalu začínají vypovídat službu. Nejradši by se teď opřela o Johna. Kde vlastně je? Kam se zase poděl? Počkat, neříkal, že si musí odskočit na záchod? To bude asi ono… „A je to opravdu nutné. Já… nešlo by to vyřešit jinou cestou?“

„Paní Lupinová,“ oslovil ji doktor smířlivě, „já vašeho syna docela dlouho sledoval. Sama jste to řekla, je to teprve čtyřleté dítě a jeho psychika není schopná vypořádat se hned se dvěmi obrovskými ranami. Již nyní můžeme, bohužel, s jistotou konstatovat, že se Remus bude o každém úplňku měnit ve vlkodlaka, tomu nijak zabránit nelze. Existuje ale možnost zbavit ho pocitu viny z bratrovy smrti, může na ni zapomenout. Je očividné, že na sobě chlapci byli hodně závislí, a když Removi odlehčíme od této skutečnosti, je pravděpodobné, že se také mnohem dříve vyrovná se svým… ehm… handicapem.“

„Má zapomenout na Romula?“ zděsila se Ifi. „To nemůžete, ti dva byli jak jedno tělo – jedna duše.“

„Právě proto.“

I přes doktorovo ujištění o správnosti lékařského postupu, zůstávala Ifi na vážkách. Nechtěla Rema připravit o vzpomínky na Romula, vlastního bratra, na druhou stranu nechtěla, aby ještě více trpěl, chudáček její malinký.

„Víte, jak to uděláme?“ položil doktor Ifi řečnickou otázku. „Sice je to proti předpisům, paní Lupinová, ale pro jednou se snad nic nestane. Pojďte, prosím vás, za mnou.“ Mávl rukou někam za sebe a poté předvedl ukázkový obrat o 180 stupňů. Vedl Ifi spletitými chodbami. Zahnout vlevo, vlevo, vpravo – Ifi se naprosto přestala orientovat, kde se přibližně nachází, bylo jí to však jedno. Jediné, na čem jí v tu chvíli záleželo, byl neustálý oční kontakt s bílým pláštěm povlávajícím metr před ní. V ten moment by ho slepě následovala kamkoliv. Měla štěstí, že to byl doktor poctivý, čestný, s žádnými postranními úmysly ( =))) ).

Ifi si už začínala obávat, že doktor také tápe, když se objevila před velikým oknem. Vzhledem k tomu, že bylo situováno uprostřed chodby a ona si byla jistá, že za tou stěnou nemocnice ještě nekončí, rychle si domyslela, co za ním uvidí. Jedním dlouhým krokem přistoupila blíž, aby se jí sklo moc nelesklo.

Remus seděl na malé, dětské židličce vedle stolečku stejné velikosti. Naproti němu seděla nějaká sestřička, kolem spousty hraček. Sestřička měla na ruce maňáska. Ifi v něm poznala Removu oblíbenou hračku, kterou včera přinesla na doktorovu žádost do nemocnice. Byla stará, opelichaná, ještě John si s ní hrával, ale byla nejoblíbenější. Ifi stála jako opařená. Ne, že by se snad svého syna děsila, to ne. Děsila ji jen jeho reakce. Žádná reakce. Snažící se sestřičky si nevšímal. Když se pokusila maňáskem dotknout jeho obvázané ručky, ucukl, jako by se jí bál. Co se to stalo? Remus měl vždy rád společnost lidí, cizí necizí. Býval neskutečně hravý. Jakmile uviděl autíčko, už seděl u něj. Jezdil, projížděl, vyhýbal. Nejméně dvě hodiny o něm nevěděla. Pamatovala si ho jako neskutečně živého chlapečka, který prozkoumal, co mohl. A teď? Zaraženě seděl na židličce, bez zájmu koukal před sebe. Slečnu registroval, ale to bylo asi tak všechno.

Ifiiny oči se zalily slzami. Tohle už nebyl její chlapeček, to nemohl být on. Bezmocně se sesula k zemi, tentokrát její nohy již příval emocí nevydržely.

Doktor si přiklekl k ní a pevně ji objal. Bylo mu jí líto a ona to potřebovala.

„Teď už svolíte?“ zeptal se opatrně, šeptem. Nevšímal si, jak mu ubohá žena smáčí plášť.

Doktor docela dlouho nevěděl, na čem je, než se mezi pravidelnými vzlyky ozvalo tiché:  „Ano.“

 

„Mami, kdy už půjdu domů?“ ptal se už asi posté Remus.

„Brzy, miláčku,“ odpověděla trpělivě Ifi.

„A to je kdy?“ vyzvídal dál. Už dávno nebyl na pozorování, po podání lektvaru zapomnění byl přeložen na standardní lůžko. Doktor měl pravdu, Remus si po probuzení pamatoval jen tváře svých rodičů, pár příhod z dětství a vlkodlakovo kousnutí - v pozměněné verzi, samozřejmě.

„Ptal jsem se pana doktora a on říkal, že možná už pozítří,“ usmál se John, poprvé po dlouhé době. Pravda, mírně nuceně, ale i ta snaha se cení.

 

„Jste si jistá, že to zvládnete, paní Lupinová?“ strachoval se doktor.

„Ano. Po škole jsem vlkodlaky studovala. Vím, co můžu čekat.“

„Už víte, kde bude chlapec o úplňku?“ vyptával se. Ifi věděla, že ji jenom zkouší. Znala postup. Tenkrát, před lety strávila u Munga s lékaři i vlkodlaky času víc než dost.

„V domě máme obrovský sklep. Samozřejmě, že jej zvukově zaizoluji a řádně uzamču.“

„Výborně. Ještě řeknu sestře, aby vám s sebou dala posilující lektvar a ještě nějaké lektvary na otevřené rány, jistě víte proč.“

Ifi smutně přikývla. „Nebude tam mít žádnou kořist, bude kousat sám sebe.“

Z Johna při těchto slovech vylétl tlumený výkřik.

 

„Tááák, jsme doma,“ protáhla se Ifi jako kočka. John si vynutil, že svou rodinu z nemocnice odveze autem, neuvěřitelně jí z té cesty bolela záda. „Jsi rád, broučku?“

„Jsem,“ odpověděl jednoduše Remus.

„Nemáš hlad? Něco udělám. Co bys chtěl? Řekni si, udělám ti cokoliv.“

„I palačinky?“

„I palačinky,“ usmála se a odešla do kuchyně. Doufala, že má všechny potřebné suroviny.

 

Ifi se v srdci rozlévalo neskutečné blaho. Seděla na kanapi, John vedle ní. Sledovala, jak si Remus opět tak nádherně hraje s autíčky. Opět to byl její synáček, alespoň z části. Zdál se být stejný jako předtím. Ale nebyl. Hned na první pohled jste si všimli posledních obvazů zakrývajících památku na setkání s vlkodlakem.

Remus byl stále tak neochvějně důvěřivý k cizím lidem. Ifi se děsila chvíle, až Remus začne přicházet o iluze, věděla, že ta chvíle přijde. Možná už za měsíc, možná za pět let, ale přijde. Všichni jednou přestanou věřit, tak jí to přece tenkrát říkali.

Koukla na Johna. Když její pohled zachytil, strnul. Chvíli přemýšlel, poté nepatrně přikývl. Zhluboka se nadechnul. Tohle bude nejspíš perná chvilka.

„Reme, pojď si za námi na chviličku sednout,“ začal John.

„Musíme si popovídat o jedné moc důležité věci,“ převzala iniciativu Ifi.

 

Remus zvedl hlavu. Proč ho volají zrovna teď? Teď má přeci projíždět vláček tunelem. Co když vykolejí? Nejdřív si myslel, že mámu odmítne, že má důležitější věci na práci, když ale zahlédl její odhodlaný výraz tváře, bylo předem jasné, kdo odejde z bitevního pole jako poražený.

Trošku neochotně si stoupl a upřel poslední smutný pohled na dřevěnou lokomotivu. Došel až ke kanapi. Táta mu naznačil, aby se posadil mezi ně.

Drahnou chvíli bylo ticho. Dospělí si formovali svou řeč a chlapec z nudy okopával nábytek. Obvykle by za to už dostal vynadáno, jenže dnešek byl něčím výjimečný.

„Reme, pamatuješ si, co jsem ti říkala o vlkodlacích?“ zeptala se nakonec Ifi.

„Říkala jsi, že to jsou normální lidé, kteří se mění v nebezpečná zvířátka, když je měsíc celý.“ Ifi měla na krajíčku. Výraz nebezpečná zvířátka ji dojímal a děsil zároveň. Bože, vždyť je ještě tak malý. Jak mu mám, sakra, vysvětlit, že se od teď bude celý život měsíc co měsíc měnit ve vlkodlaka?

„A pamatuješ si taky, co se stane, když někoho kousne vlkodlak.“

„Stane se taky vlkodlakem,“ řekl prostě.

„Reme, víš, to, co tě pokousalo, byl vlkodlak,“ řekla, až s přehnaným důrazem na předposlední slovíčko.

Remus přikývl na znamení, že chápe. Chvíli se na Ifi díval, nakonec z něj vypadla otázka, kterou v sobě dusil už pár chvil: „Můžu si už jít hrát?“

 

„Jsi tady, miláčku? Už musíme jít!“ volala Ifi z malé chodbičky v prvním patře.

„Tady jsem, mami,“ ozvalo se z dětského pokoje. Remus ležel na posteli. Ačkoliv to je jinak chlapec živý, v posledních dnech byl tohle nejčastější obrázek. I dospělí vlkodlaci bývají před přeměnou zesláblí a u takto malého dítěte je úbytek sil ještě markantnější.

„Už musíme jít,“ zopakovala ještě jednou.

Remus vstal. Mírně zavrávoral a pro jistotu se chytl hrany postele. Ifi mu podala ruku, aby se jí chytl. Byl za to nesmírně rád. Nohy měl slabé a pochyboval, že by došel až dolů do sklepa úplně sám.

 

„Mami, já mám strach,“ přiznal, když scházeli schody.

„Neboj. Hned ráno si pro tebe přijdu. Všechno bude v pořádku,“ ujišťovala ho. Kéž by…

 

Došli až do toho velkého tmavého sklepa. Removi odjakživa naháněl hrůzu. A teď tu má zůstat sám. Bez mámy! Ve tmě! Měl strach. Měl příšerný strach z toho, co bude.

Máma vytáhla hůlku a zašeptala jí nějaká divná slova. Z proutku vyletělo bílé světlo. Když narazilo do zdi, začalo se formovat do malé koule. Po chvilce se koule rozpadla, světlo se začalo všemi směry rozlévat po stěnách. Tenké paprsky se tak dlouho křižovaly, dokud nezaplnily všechny sklepní zdi, včetně stropu a podlahy. Trvalo to jen chviličku a přitom dlouho. Rema to rozesmálo, vždycky se mu líbilo, když máma začala kouzlit.

„Tak a teď tě nikdo neuslyší,“ usmála se Ifi.

„A teď si, Reme, budeš muset vysléct oblečení. Přeměně by jen vadilo, navíc by se zničilo.“

Remus udělal, jak mu máma řekla.

Vzala si jeho věci, vtiskla mu jednu pusinku na čelíčko, pohladila ho po světlých vlasech, naposledy se na něj usmála a pak odešla.

Chlapec osaměl. Neskutečně se obával následujících hodin, minut, vteřin. Byla mu zima. Neměl se jak zahřát. To čekání bylo příšerné.

Přešel k malému okénku a podíval se ven. Slunce už zapadlo, nikde neviděl žádný stín, ale měsíc si ještě dával na čas. Bedlivě pozoroval Wolftownské lesy. Tam se to stalo, minulý měsíc. Dobře si to pamatoval. Zaběhl do lesa, zatímco sledoval překrásného motýla. Když zjistil, že se ztratil, bylo už pozdě. Potom uslyšel to uširvoucí zavytí. A pak znovu. Potřetí už vlkodlak ohlašoval, že ho našel. Skočil po něm. Moc to bolelo. Ještě štěstí, že se tam objevila máma a zahnala ho.

Ty lesy Removi způsobily mnohé potíže, přesto se mu stále zdály nádherné. Špičky stromů nepravidelně poskládané vedle sebe ho fascinovaly. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Znovu a znovu si prohlížel onu nádhernou scenérii, když… Tam, mezi těmi smrky, co vypadají jako Taťka šmoula a Brkolam zlověstný z tátovy pohádky, začalo prosvítat něco bílého. Měsíc!!!

Remus se z bůhvíjakého důvodu k němu otočil zády, nechtěl ho vidět. Tam, na druhé straně, v jejich sklepě nebyl žádný měsíc. Nic nezářilo. Všude neprostupná tma. Tma! Remus začal horečně uvažovat, jestli by přeci jenom nebylo lepší vyhlížet ven z okna. Tma! V noci bývá tma. Tenkrát byla noc…

Začaly jím procházet vlny elektrického proudu. Už je to tady, pomyslel si. Věděl to, vůbec nevadilo, že proměnu zažíval poprvé, prostě to věděl. Byl to instinkt. Instinkt vlka, který se pomalu probouzel k životu. Příšerně mu třeštila hlava. Jediné k čemu upíral svou mysl, byla neskutečná bolest, nic jiného dělat nemohl, něšlo to. Přesně cítil, co se s ním právě děje, která kost se prodlužuje, která ohýbá. Kůže se mu roztahovala. Vnitřnosti si dělaly, co chtěly. Myslel, že brzo bude zvracet. Žaludek měl jak na vodě, střeva se uzlovala. Čelisti se protahovaly, zuby špičatěly, páteř prodlužovala – na jejím konci rostl ocas. Z nehtů se stávaly drápy, z dlaní polštářky. Oči ho pálily. Celou dobu se modlil, aby to už konečně skončilo a on měl pokoj, jenže ono ne. Když se jeho kůže konečně obalila srstí a přeměna byla dokončena, bylo to pro něj vysvobozením.

Stoupl si na nohy. Udělal pár kroků. Byl to pro něj nezvyklý pohyb, brzy tomu však přišel na kloub. Netrvalo dlouho a zjistil, o kolik lepší má v této podobě smysly. Zrak sice nebyl nic moc, ale rozhodně ve tmě viděl lépe než jako člověk. Především ho však zaujalo neskutečné množství pachů, které dokázal rozpoznat, a výborný sluch. Bylo to úžasné.

Aůůů. Zavytí to bylo na tak malého vlkodlaka mocné, ale díky Ifiinu kouzlu pro obyvatele Wolftownu neslyšné. Remus však už přestával vnímat své okolí. Vlk přebíral vládu nad tělem, nad myslí… Trhat, trhat, trhat…

 

Když se ráno probudil, první, co uviděl, byla mámina tvář.

„Co’s to, prosím tě, v noci vyváděl?“ ptala se ho jen tak mimochodem, když mu hned na místě začala ošetřovat rány.

Remus mírně zvedl hlavu a podíval se na dlouhý šrám táhnoucí se přes jeho pravou nohu a na pár menších na břiše a na pažích. Co se to stalo? „Já nevím,“ odpověděl po pravdě. „Nevzpomínám si.“

„To nevadí, to je normální,“ pokusila se o úsměv.

Mast, kterou mu na ránu mazala, sice pálila, ale on ani necekl. Proti tomu, co zažil včera večer to nic nebylo. Aspoň, že si téměř vůbec nepamatoval na přeměnu zpět, to bylo jediné štěstí. Prožít to hned dvakrát se mu nechtělo.

„A je to!“ zahlásila vítězně máma, když skončila s posledním zraněním. Oblékla ho, vzala do náručí a zanesla do postele, musel odpočívat, nabrat nové síly.

 

„Reme! Vstávej! Je prvního září. Jde se do školy!“

„Jupííí,“ Remus vyběhl z pokoje jak namydlený blesk, proletěl celý dům, dolů i nahoru. Zastavil se až u mámy v ložnici.

„Těšíš se, miláčku?“ to byla zbytečná otázka, Remus o škole mluvil už několik dní. Co dní, týdnů!

„Moc,“ odpověděl.

„Tak se běž nasnídat. Táta si kvůli tobě vzal na poště volno, chtěl ti připravit nějakou specialitku, když je dneska ten velký den.“

Remus tedy opět seběhl schody, posadil se za jídelní stůl. Do pár vteřin před ním stál talířek s dozlatova osmaženými palačinkami. Byly zamotané do několika roliček, uvnitř oblíbená rybízová marmeláda, nahoře šlehačka pokapaná čokoládou. Remus miloval sladké, a tohle pro něj byla pochoutka nad pochoutky.

Až dojedl, šel se nahoru obléct. Máma už byla hotová, a tak na něj čekala dole.

Remus se otráveně podíval na připravenou školní uniformu, ani trochu se mu nezamlouvala. Rozhodl se, že si nejdřív vyčistí zuby a propláchne obličej. Když byl hotov, znovu se obrátil k přichystanému oblečení. S povzdechem se začal soukat do tmavomodrých kalhot. V tom uslyšel zespoda hlasy.

„Myslíš, že děláme správně? Neměla jsem ho radši učit doma?“

„Musí se dostat mezi děti.“

A teď ještě košili.

Ale co když mezi těmi dětmi bude nějaký kouzelník a pozná, co je zač?“

„To se nestane.“

„A co když uvidí ty jeho jizvy, co má na těle?“

První knoflík, druhý knoflík.

„Neříkala jsi, že mu jizvy díky té masti mizí?“

„To sice ano, ale ne ty úplně první ani moc hluboké rány.“

„Tak si prostě bude dávat pozor.“

Třetí knoflík, čtvrtý knoflík…

„Ale…“

„Ifi, lidé ví, že ho máme. U nás… ehm… mudlů je školní docházka povinná. Kdybychom ho do školy neposlali, mohli by nás žalovat.“

„Když myslíš…“

Dál už Remus nic neslyšel. Oblékl si tedy dětské sako s našitým znakem Základní školy ve Wolftownu. Ve skutečnosti to byl jen dost nepovedený obrázek dvou vlků na kraji lesa. Popadl tašku, vázanku čapl do ruky a utíkal za mámou.

„Mami, mohla bys mi, prosím, pomoct?“ seběhl dolů.

„Pojď sem,“ usmála se Ifi. „víš, že tvůj táta si neumí kravatu pořádně uvázat ještě dnes?“ ptala se potichu, ale přesto dostatečně hlasitě.

„Já to slyšel,“ ozvalo se z kuchyně.

„To byl účel. Těším se, že se to tvůj syn naučí dřív než ty.“

„Na to bych být tebou nesázel,“ dodal ještě, když přinášel na stůl další, už poslední várku jídla.

 

Když Remus dojedl poslední sousto, byl už i táta připravený vyrazit. Už už se zvedal na cestu, ale máma ho zarazila.

„Dnes máš narozeniny,“ připomněla mu.

„Já vím, ale ty budeme slavit až večer, ne?“

„Samozřejmě, že budeme, ale s tátou jsme se rozhodli, že jeden dárek ti dáme už teď.“

„A co to je?“ zajímal se Remus, který si právě nadšením poposedl na židli.

„Překvapení,“ odpověděl táta. „To znamená, že musíš zavřít oči. A nešvindlovat!“

Remus udělal, jak mu bylo nakázáno. Aby dokázal, že nepodvádí, dal si před oči ještě ruce. „Už můžu?“ vyptával se netrpělivě.

„Ještě chvilku… taaak… a ještě… můžeš.“

Remus otevřel oči.

„To je pro štěstí,“ řekla Ifi, přes ruku jí visel řetízek a na něm přívěsek ve tvaru… co to vůbec bylo? Nějaká písmenka… (už za pár týdnů bude vědět, že to jsou dvě R)

Removi se začal po tváři rozlévat úsměv. Co na tom, že neví, co to všechno znamená. Dostal to od mámy a od táty pro štěstí, a to je hlavní. Najednou si ale něco uvědomil. Úsměv mizel.

„Co se děje?“ ptala se zmatená Ifi.

„To… to je přece stříbro,“ vyjekl Remus již zcela zděšeně. Stále měl v mysli nepříjemně silně vrytou vzpomínku na setkání s jedním starým kuchyňským nožem.

„Ach tak… Neboj, tohle ti neublíží. Není to pravé stříbro. Vlastně to vůbec není stříbro. Říká se tomu bílé zlato. Jsou si hodně podobné.“

„Jsi si tím jistá, mami?“

„Naprosto.“

Remus s přemáháním zvedl ruku a prsty se pomalu, opatrně přibližoval k té věci. Dotkl se jí a… vážně se nic nestalo. Nijak to nebolelo. Bylo to úžasné!

„A kdyby si náhodou někdo na chvilku myslel, že jsi vlkodlak, tohle změní jeho názor.“

„A proč to nikdo nemá vědět?“

„Tohle jsme si už vysvětlovali, Reme. Lidé se vlkodlaků bojí. Nedokáží pochopit, že vlkodlak je ve své normální, lidské podobě úplně neškodný, proto je lepší to tajit.“

„Ale…“

„O tomhle nebudeme diskutovat. Ve škole to o sobě nesmíš nikomu říct, jasné?“

„Ano.“

 

Ifi netrpělivě vyhlížela svého syna z okna. Byl prosinec, všude kolem mráz. Remus měl chodit hned po škole přímo domů. Kde se jen mohl zdržet? Už tu měl být před půl hodinou! Když pak zahlédla synkovu postupně přibližující se postavičku, málem slyšela ohlušující ránu, jak jí padal skalní balvan ze srdce.

„Kde jsi byl?“ rozkřikla se hned, jak zaklaply dveře.

Remus se mámy lekl, strašně ho zaskočila. „No… s Michaelem přece,“ odpověděl popravdě.

Ifi si ho ještě jednou přeměřila přísným pohledem, ale ihned na to se už usmívala. Nedokázala se na toho svého chudáčka nikdy moc zlobit. Už tak měl přeci hrozný osud, tak proč mu ho ještě ztěžovat? Měla si uvědomit, že bude s Michaelem. Jak je možné, že ji to předtím nenapadlo. Z Rema a Michaela se brzy po začátku školního roku stali nerozluční přátelé, neudělali jeden bez druhého ani krok. Vždy, když Ifi viděla ty dva spolu, bezděky si vzpomněla na Romula. Kdyby tak ještě žil…

 

Slunce pařilo jako snad ještě nikdy. Remus se houpal na zahradní houpačce. Letní prázdniny se nezadržitelně řítily ke konci. Nudil se. Měsíc byl právě v novu a on měl energie na rozdávání. Staré hračky ho už omrzely. Michael byl i s rodiči na dovolené. Táta zase v práci. Máma neměla čas. Co by tak mohl dělat? V tom ho zasáhla úžasná myšlenka. Věděl, že v obýváku, úplně v té nejvyšší poličce, jsou schovaná alba s fotografiemi. Viděl je jenom párkrát, moc ho nezajímaly, ale teď… Mohla by to být zábava. S trochou štěstí by se k nim mohl dostat. Stačí si dobře přisunout křeslo, pak opatrně šlápnout na jednu polici a bude to.

 

„Ááá,“ Remus se pod tíhou tlustých alb zřítil na zem, tlusté knihy letěly hned za ním. Remus seděl na zadku a rozhlížel se okolo. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že vlastně spadl. Podíval se vedle sebe. A sakra, máma ho zabije. Všechna alba byla rozházená kolem něj. Některé listy, samozřejmě i s fotkami, byly pozohýbané. Některé fotografie vyletěly ven úplně. Urychleně je začal zařazovat zpátky a doufal, že máma má opravdu tolik práce, kolik tvrdila, a že neslyšela tu ránu, jak padal, a nepůjde se podívat dolů.

„Reme? Děje se tam něco?“ uslyšel vzápětí. Sakra.

„Nic, mami. Neboj,“ zkusil zalhat.

„A jsi si tím jistý?“ Proč na něm máma musela vždycky všechno poznat? Naštěstí se mu podařilo dát dohromady všechno, kromě jednoho svazku, který dopadl nejhůř. Byly to zrovna fotky s ním, když byl úplně malý.

„Jsem,“ odpověděl ještě na otázku.

„No… radši se o tom půjdu přesvědčit.“

V Removi hrklo. Popadl vypadané fotografie. Na většině byl on sám. Tyhle obrázky se ale nepamatoval. A pak… Na jedné byly dvě jakési děti. Chtěl se podívat blíž, aby zjistil, které z nich je on a kdo je ten druhý, ale dřív než to stačil udělat, vytrhla mu ji máma z ruky.

Ifi si zběžně prohlédla zabavenou fotografii.

„Co to tady provádíš?“ obořila se na něj.

„Já… Chtěl jsem si prohlídnout fotky, ale ony tak nějak popadaly. Mami, kdo je na té fotce?“

Ifi na místě ztuhla. Co mu má říct? Že na ní je on se svým mrtvým bratrem? To přeci nemůže! „To je jedno. To tě nemusí zajímat.“

„Ale já bych to chtěl vědět,“ odporoval jí.

„Řekla jsem, že tě to nemusí zajímat. Šmytec. Běž si hrát!“

Remus tedy vyšel ven na zahradu. Opět si sedl na houpačku a přes okno se díval, jak máma dává knihy zpět do police. Nechápal ji! Proč se na něj tolik rozzlobila kvůli jedné jediné fotce? Co na ní bylo tak vážného, že to nesměl vidět? Vždyť to byli jen nějací dva malí kluci, nic víc.

To se mu jenom zdá nebo máma vážně brečí? Určitě se mu to zdá. Proč by teď máma plakala. Tak moc ji nenaštval. Není přece žádný důvod!

Příšerně se nudil. Co dělat? Máma by ho moc nepochválila, kdyby teď znovu přišel za ní. Možná by se mohl jít proběhnout po zahradě. Vstal, podlezl menší plůtek a už mu nic nebránilo v plné rychlosti. Zkoušel, kam až by mohl doběhnout. Zvládne to až k lesu? Mohl by… A opravdu, dokázal běžet až k samotnému okraji tmavého lesa. Nějak ho ale rozbolely nohy a ani s dechem moc nestačil. Posadil se tedy do trávy a vychutnával si přitom své vlastní malé vítězství.

Když už měl pocit, že by se mohl vydat na zpáteční cestu, zvedl se ze své provizorní zelené pohovky. Už se skoro dával do běhu, když tam, mezi stromy, zahlédl něco… divného. Sebral všechnu svou odvahu a jal se prozkoumat tu věc. Popošel asi pět metrů dovnitř lesa. To stačilo. Spatřil cíl svého bádání. Tam, mezi keři, na místě, které většině lidí unikne, stál… Co to vlastně bylo? Křížek? Zkusil se více přiblížit, až pak mu došlo… Při tom zjištění mu poskočilo srdce. Stál před hrobem!!!

Byl malý, ale celkem pěkný. Zjevně byl dobře udržovaný, Rema to ale nijak nezaskočilo. Když byl s tátou a mámou jednou na hřbitově (táta prý šel pozdravit svou maminku a tatínka), všechny hroby byly řádně upravovány, tak nějak to považoval za samozřejmost. Do země před ním byla zasazena kytice, ale ne jen tak ledajaká. Vypadala sice jako přesná kopie rostlin živých, byla však celá z kamene. Remus přistoupil ještě blíž. Na malém křížku byla vytesaná nějaká písmenka. Vyryta byla tak jemňoulince, že měl problémy je přečíst. Byly celkem tři. To první by možná mohlo být K, to druhé snad U. Třetí L? Co jen můžou znamenat? Rozhodl se, že se zeptá mámy, ale až večer, radši.

 

Ifi seděla na zemi před televizí a sledovala nějaký seriál, v kuchyni se kouzlem umývalo nádobí. Občas bylo zajímavé sledovat kontrasty mezi kouzelnickým a mudlovským světem. A nejednalo se jen o domácí práce. Každý den jim například chodily dvoje noviny. Návštěvy čarodějů střídaly návštěvy obyčejných sousedů. (Máslový ležák střídalo pivo.)

Remus seběhl schody a přisedl si k ní. Aspoň chvíli se snažil předstírat, že ho seriál zajímá, ale dlouho mu to nevydrželo.

„Mami, můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Já… Ty jsi mě poslala hrát a já… nějak jsem se dostal na okraj lesa a našel jsem tam… Našel jsem tam nějaký hrobeček. Víš o tom něco? Čí je?“

Ifi se tvářila, jako kdyby právě vypila lektvar pro zacelení otevřených ran (Remova osobní zkušenost).

„Kdysi, před lety se tu zabil jeden malý chlapec,“ odpověděla jakž takž neutrálně.

„A znala jsi ho?“

„Ano,“ jasná, stručná odpověď, ale s neutrálností je konec.

„A proč umřel?“

Ifi chvíli přemýšlela. Nechtěla mu říkat, že ho zabil vlkodlak. Za prvé by to chlapce vyděsilo a za druhé by si časem mohl leccos spojit. Co kdyby se potom vrátil do stavu, v jakém byl tenkrát v nemocnici. Ne, to nemohla dopustit.

Najednou si uvědomila, že Remus stále čeká na odpověď. „Omylem ho zastřelil jeden pytlák. Toulal se po nocích v lese a ten muž si ho spletl se zvířetem,“ vyhrkla první věc, která ji napadla. Doufala, že to není tak úplně nemožné.

„My máme v lese pytláky?“

„No… Už ne.“

„Aha.“

Ifi si skoro až hlasitě oddechla. Už podruhé se za dnešek Remus zeptal na věc, na kterou mu po pravdě odpovědět nemohla. Snad už to je na dlouho dobu zase naposled, pomyslela si.

„A mami?“

„Ano, zlatíčko.“

„Můžu se tě zeptat ještě na něco?“ Ani nečekal na odpověď. Tohle mu vrtalo hlavou už skoro rok. Musel znát odpověď. Prostě musel. „Co znamenají ty dvě er na tom mém přívěsku, co jste mi s tátou dali?“

Proč zrovna dnes? ptala se Ifi sama sebe. Proč tak najednou? Rychle v hlavě přemítala různé možnosti odpovědí. Žádná nebyla ani pro šestileté dítě dostatečně věrohodná.

„Až budeš větší, dozvíš se to.“ Nakonec zvolila variantu, která sice problém nevyřeší, ale aspoň jej oddálí. To prozatím stačí.

Jak předpokládala, Removi se toto vysvětlení nezamlouvalo, ale od mámy se nic jiného prostě nedozvěděl. Možná by se mohl zeptat táty… Až bude doma. Táta býval v poslední době pořád někde pryč.

 

Listopad pomalu končil. Remus byl úspěšným žákem druhé třídy. Ifi stále zůstávala doma, John v práci. Zámek u domovních dveří cvakl, jak se mladý Lupin dostával domů. Ještě se pořádně ani nepřezul do domácích bačkůrek a už mámě oznamoval, že Michaelovy rodiče zvou celou jejich tříčlennou rodinu na oslavu synových narozenin. Nechtěl s tím čekat, protože se bál, že by to mohl zapomenout, a to si nemohl dovolit.

„Tak dobře, vyřiď, že přijdeme.“

 

„Dobrý den,“ pozdravil slušně John, když vcházel do cizího domu, a podal ruku panu Harrisonovi, Michaelovu otci, zatímco Ifi se přátelsky objala s paní Harrisonovou, pardon, od teď už vlastně Katie, jako kdyby se znaly už věky. Remus nejdřív pozdravil oba dospělé a pak zamával na kamaráda, který stál zatím trošku bokem.

Všichni společně došli do obývacího pokoje. Remus ani Michael se s ničím nezdržovali a sedli si k nějaké stavebnici. Nevšímali si napjaté nálady, která panovala mezi dospělými. Konverzace vázla. Obě ženy se aspoň trochu snažili navázat kontakt, ale nešlo to. Jako kdyby měli mezi sebou postavenou nějakou neviditelnou hradbu, kterou nelze prorazit, přelézt, podlézt… nic. A tak slibně vypadal ten začátek, přivítání. Katie pomalu začínala propadat panice. Toto setkání se nezadržitelně řítilo k neslavnému konci. Lupinovi si budou určitě ještě několik let povídat o tom, jak nudnou minipárty s manželem uspořádala. Chtěla to něčím oživit, jenže to byl nadlidský úkol. Nakonec se rozhodla, že aspoň donese dort, aby bylo co k jídlu.

Ani ne za minutku byla Katie zpátky. Když ostatní uviděli, že v rukou nese obrovský dort a na něm zapálené svíčky, začali mnohohlasně zpívat Hodně štěstí, zdraví… Michael zvedl hlavu od věže, kterou se jim zatím podařilo z kostek poskládat a očka se mu rozzářila štěstím. Rozběhl se ke stolku. Jeho máma před něj postavila ten nádherně vyhlížející desert.

„Něco si přej,“ poradila mu Katie.

Michael zavřel oči, něco si přitom pro sebe mumlal. Naklonil se nad svíčky, chtěl je zkusit sfouknout poslepu. Jenže ouha… Jak se tak přibližoval nad plameny, oheň přeskočil do jeho černých vlásků. Začaly hořet.

Všechno se to seběhlo ve chviličce, přesto to trvalo neuvěřitelně dlouho. Katie vyjekla. Michael otevřel oči. Začal křičet. John se rozběhl pro vodu. Ifi reflexivně vytáhla hůlku. Vykřikla zaklínadlo. V té chvíli ji nezajímal žádný zákon. John se zastavil v půlce kroku. Vyjeveně zíral na Harrisonovi. Ti se teď začali neovladatelně smát. Ifi to nejdřív nechápala. Až o vteřinku později si uvědomila, že její hlas nebyl jediný, který vykřikl kouzlo, a že na Michaela vlastně tryskala voda hned ze tří stran. Začala se smát taky.

Najednou byla bariéra stržena. Oslava se rozjela. Bavili se spolu. Pili. Smáli se. Nebýt toho, že kluci museli jít spát, vydrželi by tak až do pozdních večerních hodin.

 

Pomalu přicházelo jaro. Čas rychle utíkal. Remus chodil už do třetí třídy. Sníh zmizel už dávno, ale nízké teploty přetrvávaly. Některé kytičky se i přesto rozhodly prorazit si cestu pevnou zemí a podívat se na svět. Příroda si asi usmyslela, že mají žízeň, a dopřávala jim hodně vody.

Neděle. Remus se smutně díval obrovským oknem ven, ale všechno mu splývalo v jednolité cákance vody. Jak rád by se šel proběhnout ven. Miloval přírodu, miloval volnost…

Místo toho seděl na pohovce a četl si Knihu pohádek. Paní učitelka řekla, že by si to měli přečíst. Remus sice na rozdíl od Michaela četl často a rád, ale dnes… Nějak na to neměl náladu. Cítil v sobě přebytek energie, kterou potřeboval uvolnit, a kniha nebyla tím nejlepším prostředkem.

V tom se v krbu objevily zelené plameny. Remus se zvědavostí jemu vlastní čekal, kdo tentokrát přišel na návštěvu nebo kdo si aspoň přišel popovídat přes plameny. K jeho úžasu z krbu vyletěl jen jeden dopis. Jeden normální dopis.

„Proč ho nepřinesla sova?“ optal se.

„No… buď ji nechtěli posílat do toho lijáku, nebo to je něco důležité, co nepočká ani chvíli.“

Ifi se zvedla a došla si pro dopis. „To je pro mě,“ řekla. „Kdo mi co může chtít?“

Rozlepila obálku a vyndala z ní list pergamenu. Byl na něm znak Nemocnice u sv.Munga. Ten Remus poznal bezpečně, býval docela častým hostem při pravidelných prohlídkách a kontrolách. Díval se, jak máminy oči lítají po řádcích. Čím déle četla, tím více se jí třásla ruka. Postupně celá bledla a bledla.

Pak řekla jen: „Musím jít. Vy to tady spolu chvilku zvládnete.“

Když se jí John zeptal, o co jde, beze slov mu vtiskla do ruky dopis a přemístila se pryč.

 

Celý příští týden se Ifi vracela domů pouze na noc. Remus býval jenom s tátou, který byl teď doma častěji než kdy jindy. Ale vždyť vlastně nebyli sami! Každý den k nim chodila tetička Amy. Byla docela mladá, strašně moc pěkná a strašně moc hodná. Pokaždé donesla Removi nějaký pěkný dáreček, třeba autíčko. Remus si pak vždy šel dělat úlohy do školy nebo si hrát (nebo obojí) a táta s Amy se zavřeli v ložnici.

 

Remus seděl na malé lavičce na terase za domem. Vychutnával si první opravdu silné sluneční paprsky. Příjemně ho hladily po tváři a trochu zlomyslně oslepovaly oči, když se podíval vzhůru. Sluníčko mu dodávalo potřebnou energii, která mu s blížícím se úplňkem čím dál víc chyběla. V jedné ruce držel tužku, v druhé malý notýsek a přemýšlel nad úlohou do přírodovědy. Od paní učitelky dostali všichni za úkol napsat co nejvíc druhů stromů. Ale pozor, nikdo z rodiny jim nesměl pomáhat! Ani táta, ani máma.

Máma. Chudák máma. Včera se vrátila z nemocnice už v poledne, od té doby tam nebyla. Jen občas odešla někam pryč, prý něco zařídit. Když se vracela, vždy měla oči zarudlé od pláče. Remus by jí rád nějak pomohl, jenže nevěděl jak. Nevěděl ani, co s ní bylo. Vždycky, když se jí na to zeptal, odbyla ho tím, že jeho to zajímat nemusí, ať se o to nestará atp.

Zazvonil zvonek. Rema to vyrušilo. Zvedl hlavu od sešitku a odložil tužku. Už si stoupal, že půjde otevřít, když si všiml, že to samé dělá v obýváku i máma. Znovu se posadil. Za prvé byla máma blíž a za druhé mu bylo jasné, že nově příchozí stejně hledá ji, Michael za ním už nějaký čas vůbec nechodil.

Zajímalo ho, kdo přišel. Natahoval krk, jak nejvíc dokázal. Štěstí mu přálo, máma pozvala návštěvu dál. Co u nich dělají Harrisonovi? Měli přijít až za týden. A proč s sebou nemají Michaela? Bylo mu jasné, že se něco děje, ale co? Opatrně se připlížil ke dveřím do obýváku, byly otevřené. Sedl si hned vedle. Tak, aby ho nebylo vidět, ale aby také dobře slyšel.

„Potřebujete něco, Katie, Dave?“ slyšel mámin hlas.

„Vlastně ano,“ přiznala po chvíli paní Harrisonová. Remus z jejího hlasu cítil značné rozpaky, jako kdyby se k něčemu po dlouhém rozmýšlení odhodlala a přitom si pořád ještě nebyla svým rozhodnutím jistá. „Chtěli jsme…“ zarazila se. Remus před sebou úplně viděl obrázek paní Harrisonové, jak stojí v jejich obýváku a očima hledá nějakou pomoc, spřízněnou duši. Znal to. Občas se mu to taky stávalo. Většinou u zkoušení, když se ho učitel zeptal na něco, na co on sám neznal odpověď. Očima pak přejížděl celou třídu a doufal, že mu někdo napoví. Bohužel se tak nestávalo příliš často. A on pak zase dostal špatnou známku. Remus vlastně ve škole nemíval moc dobré známky. Ne, nebyl hloupý, jen se mnohem radši než učení věnoval příjemnějším věcem jako je běhání po venku s Michaelem, hraní si v pokoji, procházky kolem lesa… A když se k tomu pak připočte častá absence ve škole, tak se to nahledá. Remus věděl, že mámě se jeho chování nelíbí, ale taky věděl, že mu nikdy neřekne, aby se šel radši učit. Vždycky na něho byla strašně mírná. Co si pamatoval…

„Chtěli jsme se zeptat, co bývá vašemu Removi, že je tak často nemocný?“ sebrala Katie své síly.

Chlapec pod parapetem sebou mírně škubl.

„Ale… nejspíš je jen více náchylný na různé nemoci,“ zkusila to Ifi.

„Zvláštní, že se ty choroby objevují s tak železnou pravidelností. Všímali jsme si toho už několik měsíců. Vždy o úplňku. V rozmezí několika dní před i po něm je silně zesláblý. Nikdy jsem ho neviděla dotknout se stříbra,“ pokračovala dál, tentokrát už s o poznání větší suverenitou.

„A co ten řetízek, co nosí. Ten je< přeci stříbrný,“ skočila Ifi známé do řeči, hlas jí přeskakoval o oktávu výš.

„To nás taky ze začátku odradilo, ale pak jsme si to uvědomili. Staré přísloví - Není všechno zlato, co se třpytí. Uvědomili jsme si, že nemusí být stříbrný. Může být očarovaný nebo něco takového,“ přidal se poprvé do hovoru Dave.

„Tvůj syn je vlkodlak. Mám pravdu?“ Katie na tom s hlasem znovu nebyla o nic lépe než Ifi.

Remus seděl pod oknem, ani nedutal. Čekal, co se z toho všeho vyvine. Byl přesvědčen, že Michaelovy rodiče budou stejně chápaví jako ti jeho. Ještě se nikdy nikde nesetkal s tím, že by k němu lidé cítili odpor nebo nenávist. Naopak, doktoři byli strašně hodní, pořád si z něčeho dělali srandu, člověk se s nimi doopravdy zasmál. A máma? Odtud Removi plynuly jen samé výhody. Cokoliv mu dovolila, cokoliv mu odpustila. A teď si byl jistý, že jí ukáže, jak moc se v lidech mýlila…

„Ano,“ špitla Ifi. Věděla, že už nemá cenu zapírat.

„A to říkáš jen tak?“ vřískala Katie. „Co s tím hodláš dělat?“

„Dělat?“ Ifi se nuceně zasmála. „Co asi můžu? Snažím se mu pomáhat, jak jen to jde, a doufám, že se stane zázrak a bude přijat do Bradavic, konečně magický potenciál projevil už dávno.“

„Jenže my odmítáme nechávat našeho syna stýkat se s takovou… odpornou bestií,“ pištěla na celé kolo.

Remus přímo cítil tu pověstnou kudlu v zádech. Jak mohla tohle paní Harrisonová říct. Vždy ji považoval za výjimečně hodnou chytrou ženu. A ona prohlásí tohle!!! Cožpak neví, že je 28 dní z 29 úplně normální kluk?! Jak o něm může říct, že je bestie? On ne. Jen to zvíře v něm. On přece ne!!!

„Nemůžete bránit Michaelovi, aby se s Remem stýkali. Jsou pomalu jako bratři!“

„My mu nebráníme. On sám už ho nechce ani vidět. Když se dozvěděl, co je Remus zač, začal se ho bát.“

Michael? Michael by přece nemohl… Nebo snad mohl? Do očí se mu nezadržitelně draly slzy. Michael! Jak mu to mohl udělat?! Máma měla pravdu… Měla pravdu!!! Musí svou nemoc před ostatními lidmi tajit. Jak si mohl myslet, že to půjde jinak. Máma měla vždycky pravdu. Myslela to s ním dobře.

„Co bude dál?“ zeptala se polohlasem Ifi.

„Jednoznačně odmítáme bydlet v jedné vesnici s vlkodlakem. Nechceme sebe ani syna vystavovat nebezpečí. Proto se stěhujeme za mou matkou do Francie. Už to máme domluvené. Pozítří odjíždíme.“

Ifi jen zalapala po dechu.

„To je vše,“ oznámil Dave a společně se svou ženou se přesunul ke dveřím. Ifi je šla ještě ze zdvořilosti doprovodit.

Remus nadále seděl na svém místečku a tiše plakal. Byla to pro něj neuvěřitelná zrada.

Zvedl se a rozběhl do svého pokoje. Chtěl to stihnout dřív, než ho uvidí máma. Neměl poslouchat za dveřmi.

Doběhl až do svého malého království a zachumlal se do peřin. Za prvé věděl, že ho máma nebude rušit, jakmile uvidí, že odpočívá, odejde pryč, za druhé tak mohl skrýt nevyžádané slzy a za třetí doufal, že usne a že až se probudí, tak všechno bude zase v pořádku, zjistí, že to byl jen zlý sen.

 

Remus se vzbudil až následující den v poledne. Máma mu řekla, že ho chtěla výjimečně před přeměnou nechat doma, on ale věděl, jak se věci mají. Věděl, že včera to nebyla jen noční můra, že to byla skutečnost. Přesto před mámou hrál, že plně věří historce, kterou se mu snažila podstrčit, a to, že Michael i s rodiči odjíždějí natrvalo do Francie, kvůli nemocné babičce. Přitom ho bezděčně napadlo, kolik takových historek už asi slyšel.

 

Hned po obědě byl Remus nucen navléct se do dlouhých černých kalhot, bílé košile, černé vesty a černé vázanky. Všechno ho to příšerně škrtilo a škrabalo, bylo mu to nepříjemné.

„Proč nemůžu zůstat doma?“ ptal se pořád dokola.

„Protože prostě ne,“ odpovídala zase pořád dokola máma. Bylo to divné, normálně ho před úplňkem nechávala odpočívat, jak jen to šlo.

Remus tedy jen pokrčil rameny. Seděl s mámou v ložnici. Ifi se ještě stále chystala a Remus otráveně jezdil s autíčkem po peřinách.

„Ale no tak, miláčku, za chvilinku už budu hotová,“ shýbla se k němu máma. „A stejně musíme ještě počkat na tátu, než přijde z práce. Klidně si můžeš ještě chvilku hrát a pak už vyrazíme, přísahám,“ říkala konejšivým hlasem, naslinila si prsty a zdvihla je před sebe do výmluvného gesta.. „Hele, odkud máš tohle auto? To neznám.“

„To mi dala Amy,“ odpověděl prostě.

„Jaká Amy?“

„No, ta co sem chodila za tátou, když jsi byla pryč.“

„A co spolu dělali? Něco kvůli poště?“

„Já nevím. Ale nikdy s sebou nic nenesla, myslím. Já nevím, co dělali. Zavřeli se sem a já je potom moc neviděl.“

„Aha.“

 

Za chviličku se přiřítil domů i táta. Na sobě už měl to samé oblečení co Remus, jen v poněkud větší velikosti, zřejmě se převlékl už v práci.

 

Remus stál spolu s mámou a tátou včele podivného hloučku lidí. Všichni byli oblečeni v černém. Vpředu leželi dvě velké dřevěné krabice a v nich nějaký starší, již vrásčitý muž a žena stejného věku. Normálně by řekl, že to je pohřeb, kde je ale jáma v zemi a muži, kteří budou rakev spouštět. Nechápal, co to má všechno znamenat. Toho postaršího pána ani prošedivělou dámu nikdy v životě neviděl. Čas od času zatahal mámu za rukáv, aby se jí zeptal, o co jde. Ta ale jeho otázky buď nevnímala, nebo soustavně ignorovala. Odpovědi se Remus každopádně nedočkal.

 

Hned jak obřad skončil, Lupinovi se přesunuli na Ministerstvo kouzel. Máma s tátou odešli do nějaké místnosti za těžkými dubovými dveřmi a Rema nechali na starosti nějaké sekretářce. Ta ho odvedla k sobě do kanceláře. Posadila ho do pohodlného křesla, nohy mu přitom povlávaly vysoko ve vzduchu. Hannah, jak se mladá úřednice jmenovala, mu podala obrovskou sadu pastelek nejrůznějšího druhu a list papíru. Nejspíš čekala, že si Remus začne malovat. Jaké pak bylo její překvapení, když za minutku zvedla hlavu od formulářů a uviděla spícího chlapce.

 

Remus se probudil až pozdě v noci. Z ministerstva ho nejspíš někdo odnesl. Měl na sobě i pyžamo, ten někdo ho dokonce převlékl. Podíval se na hodiny, které visely nad dveřmi. Sice už byla tma, ale on číslice rozpoznal přesně. Do pokoje mu totiž proudilo světlo vycházející z pouliční lampy stojící jen kousek od domu.

Bylo půl jedné. Rema to nijak nepřekvapilo. Pár dní před úplňkem býval dost unavený. Stávalo se, že se třeba ráno probudil na snídani a v poledne už znovu spal. Máma mu to několikrát vysvětlovala. Jeho tělo si prý ukládá energii na přeměnu.

Pořád si ale opakoval jednu otázku. Na odpověď přijít prostě nemohl. Otázka to, pravda, byla trochu dětinská, ale nemohl ji dostat z hlavy. Proč se jeho tělo tak dobře připravuje na něco, co se jemu vůbec nelíbí??? Za posledních několik let se už ale naučil, že co se týče vlkodlactví, nezbývá mu než se podřídit a snažit se to vydržet, jinak to prostě nejde. Jak se někdy v jistých situacích nadneseně říká o podřízeném: Držet hubu a krok.

Nevýhodou jeho pospávání však bylo, že se pak budil třeba ve dvě v noci a dál už „zabrat“ prostě nemohl. Většinou se v té chvíli nehorázně nudil, dnes mu ale tato skutečnost přišla vhod. Konečně si mohl v hlavě v klidu probrat tu záležitost s Michaelem.

Proč se mě můj nejlepší kamarád bojí? Co jsem mu udělal? Potkal mě snad někdy při úplňku. Vždyť Harrisonovi ani neví, kde úplněk trávím. Netuší, jak je to příšerné. Každý měsíc se proměňovat v krvelačnou příšeru. Mají vůbec představu, jak to všechno bolí? Vědí, že já za nic nemůžu? Byl jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě, tak to vždycky říkával pan doktor. Myšlenky se mu pomalu rozutekly všemi směry.

V tom uslyšel nějaký křik. Nejdřív si myslel, že vychází z ulice, protože měl otevřené okno, ale pak mu došlo, že se hlasy ozývají z jejich jídelny. Opatrně, stejně jako včera, když přišli Harrisonovi, se připlížil ke dveřím. Jak nejtišeji to šlo, je pootevřel a posadil se do chodbičky.

„Jak jsi to mohl udělat? Po tolika letech manželství. Já ti věřila!“

„Přece sis nemyslela, že ti budu celý život pořád věrný?“

O čem se to vlastně baví? Rodiče se přece mají rádi, ne? Vždycky to tak bývá. Musí to tak být.

„Bohužel ano. Víš, jak je to pro mě těžké?“ slyšel hlas své mámy. Pomale ani nedýchal, aby ji slyšel, mluvila strašně potichu.

„A pro mě snad ne? Ještě před 11 lety jsem žil normální život, ani šajna o kouzlech. A teď? Žena čarodějka. Syn vlkodlak. Pořád jen Remus tohle, Remus tamto. Zkusila jsi taky někdy pomyslet na mě?“ Táta mluvil mnohem hlasitěji. Z jeho hlasu čišel vztek, obrovský vztek.

„Jsi opilý.“

„Možná, ale moje slova jsou pravdivá. Nezajímá tě nic jiného než on.“

S tímto tvrzením Remus trošku souhlasil. Ale proč to táta říká takovým tónem?

„Jsi odporný bezcitný sobec. Zkus se ty vžít do jeho role. Nedokážeš si představit, jaké to musí být. Já ano. Je to chudáček. Čeká ho příšerný osud. A ty? Máš být jeho otec, jeho opora a místo toho tě skoro ani nevídá.“

„Mám moc práce.“

„To vykládej holubům na střeše. Že se nestydíš přivést si tu kachnu až k nám domů.“

„Amy není žádná kachna. Aspoň ví, co chlap chce.“

Remus nechápal, proč máma mluví o Amy tak nehezky. Vždyť to je jeho kamarádka.

„Ty prase.“

„A abys věděla, tvého syna nenávidím.“

„Je snad i tvůj, ne?“

„Ne, už několik let není. Můj opravdový syn umřel, když mu byly čtyři roky. Pohřbil jsem ho. Už není!“

Co to táta říká? Táta? Jeho vlastní táta? Jeho nejlepší táta na světě? Po velkém snažení by se snad dokázal vyrovnat s Michaelovou zradou. Ale táta? Ten by přece nemohl… Jeho táta… Táta ho má přece rád! Táta je přece ten hodný.

„Takhle nemluv.“

„A budu. Já si totiž můžu dělat, co chci. Nejsem dítě.“

„Tak ty už nejsi dítě, jo? V tom případě by ses měl zachovat jako chlap a začít se chovat jako otec od rodiny, nebo se rozvést.“

„A co myslíš, že jsem chtěl udělat. Na úřadě už jsem si vyzvedl potřebné papíry. Pak ale přišla ta závěť. Tví rodiče mě nikdy neměli rádi. Mohlo mě napadnout, že všechno dají jen tobě. Ten dodatek, že když se rozvedeme, já neuvidím ani penny, mě vážně naštval. Takže jsem papíry zahodil.“

Remus většinu z právě vyřčeného prostě nechápal. Navíc mu posledních několik vět spíš jen prolétávalo hlavou, než aby z nich zachytil nějakou informaci. Jak mohl táta říct něco takového? Že prý ho nesnáší… Proč tak najednou? Co mu udělal? Je… je prostě jen… vlkodlak! Věděl, že to je ten pravý důvod. Táta byl z mudlovské rodiny, nemohl to pochopit. Mudlové chápou vlkodlaka ještě hůř než čarodějové, máma to říkala. Mají o nich ještě zkreslenější informace než kouzelníci. A táta byl vlastně pořád mudla…. Ale… Jeho táta… Remus mu věřil!

„Jsi obyčejná svině. A kvůli tobě jsem se rozhádala s našima.“

„Vždycky jsi byla strašně důvěřivá.“

„A co když podám žádost o rozvod já?“

„Podat jej můžeš, ale já znám anglické zákony. Znám nejrůznější kličky. Když nebudu chtít podepsat, budeš pořád moje. A já chtít nebudu.“

„Co teď chceš dělat? Hrát si na hodnýho tatínka.“

„Třeba. Ale pamatuj si. Já tvého syna nenávidím. Připravil mě o všechno, o normální život.“

Věřil mu a on ho zradil! Podvedl, jak nejhůř to vůbec jde. Lidem se nedá věřit!!! NEJDE TO!!! V očích se mu už po několikáté za poslední dobu objevily slzy. Nekontroloval to. Nechtěl brečet, ale… musel.

„Vypadni!“

„Zapomínáš, že to je můj dům.“

„Vypadni!!!“

„Ne!“

„Ale ANO!!!“

„NE!!!“

Pak už slyšel jen ránu, mámino zaječení a další ránu, jak zády narazila do zdi.

Remus seděl na zemi a tiše plakal. Nechtěl, aby ho slyšeli.

 

Následující úplněk byl na sto procent ten nejhorší, jaký kdy zažil.

Ještě pár vteřin před přeměnou mu v hlavě stále vířila jedna, a ta samá myšlenka: Jestli chce žít normální život, nesmí důvěřovat lidem. Jen mámě. Máma je výjimka potvrzující pravidlo. Bylo mu jasné, že chce-li být aspoň trošku šťastný, musí si držet odstup. Zapřísahal se, že nikdy v životě už nikomu neřekne, že je vlkodlak. Nenáviděl ho!!! Není to nic jiného než prokletí. Prokletí, které nejde odstranit. Prokletí, které si sebou ponese až do konce svého života…

Další den ráno se probudil v kaluži krve. Chtěl se zvednout, vytáhnout ze zásuvky, speciálně zabudované ve stěně, nějaký hábit, který by přes sebe přehodil. Obvykle hábity vůbec nenosil, ale zkušenost napovídala, že na oblečení je nejjednodušší.

Podařilo se mu o pár centimetrů nadzvednout hlavu, ale dál to prostě nešlo. Celé tělo ho bolelo jako nikdy. Když máma přišla dolů do sklepa a uviděla ho, zděsila se. Krvavé rány se skvěly na všech místech těla, kam jen vlkodlakovy tesáky a drápy dosáhly. Na nic nečekala. Zabalila ho do deky a přemístila se s ním do nemocnice.

 

Na těch pár dní Removi zůstalo hned několik památek.

Tou viditelnou, avšak v dané chvíli méně podstatnou, bylo několik nepěkných jizev.

Zbytek tvořily památky na první pohled přehlédnutelné. Na druhý pohled však zásadní: Remus začal být mnohem uzavřenější. O všem mnohem víc přemýšlel. Vyhýbal se společnosti. Po Michaelovi už si žádného kamaráda nenašel. Volný čas trávil hlavně učením nebo čtením.

Ifi ho vůbec nepoznávala. Změn si všimla, ale nevěděla, co k nim vedlo. Chtěla mu pomoct. Zkoušela ho seznámit s hochy jeho věku, ale Remus nic. Nechytal se. Radši se zavřel v pokoji a četl si knihu. To byl jeho život.

 

„Hodně štěstí, zdraví…“ notovala Ifi. Táta jeho narozeniny zmeškal. Už podruhé. Od té noci sice byl jeho vztah k otci o poznání chladnější, ale pořád to byl jeho táta. A tohle zase byly jeho narozeniny. Už jedenácté.

Oslava probíhala celkem dobře, když pomineme okolnost, že oslavovali jen dva. Remově pozornosti ale nemohlo uniknout, že mámu něco trápí. Poznal to. Za tu dobu, co trávil úplně sám, se naučil pozorovat různé lidi. Za čas už dokázal z jejich chování bezpečně vyvodit náladu, potřebu něco udělat, říct - cokoliv.

„Co se děje, mami,“ zeptal se opatrně.

„Ale…“ mávla rukou Ifi, „jsem naštvaná na pana Dippeta,“ dodala. Z jejího hlasu vážně ještě byly dobře čitelné stopy po vzteku.

„To je… ten…“ měl to na jazyku, ale nemohl si hned vzpomenout.

„Ředitel Bradavic,“ pomohla mu. „Určitě víš, že žáci tam nastupují v jedenácti letech. Tobě je dnes jedenáct. Před pár dny jsem si s ním dala schůzku. Chtěla jsem zjistit, jestli existuje nějaká možnost, abys mohl i ty studovat na jeho škole.“

„A on na to, že to není možné,“ doplnil ji Remus. „To bylo přece jasné, mami.“ Při posledních slovech si zaťukal na čelo.

„Já vím, že bylo. Ale pořád jsem ve skrytu duše doufala, že… Mně je to tak líto, Reme. Ty jsi můj malý chudáček… Ale já tě nedám. Já ne. Na něco přijdeme. Dnes jsi začal pátou třídu. Třeba se dostaneš na nějakou mudlovskou střední. A kouzla bych tě mohla doma učit sama.“

Remus přikývl. Sice se snažil ve tváři skrýt pocit neuvěřitelného zklamání, který se ho zmocňoval. Cítil však, že se to nepovedlo.

Od začátku mámě říkal, že na internátní čarodějnickou školu ho prostě vzít nemůžou, přesto v jeho srdci zůstávala jiskřička naděje. Držela se v něm strašně dlouho. Někdy se sice stávalo, že ji chtěl někdo zlý zničit, zadupat do země, sfouknout, on to ale nikomu nedovolil.

Dnes však zlá síla vyhrála. Tonoucímu uplavalo stéblo…

Uvědomoval si, že jeho pobyt na škole by byl velice riskantní a pro ostatní nebezpečný. Často o tom po večerech přemýšlel. Snažil se vymyslet nějaké řešení. Nepředpokládal ale, že by v Bradavicích měli naprosto prázdný nepoužívaný sklep, kde by mohl úplněk přečkat. Pokaždé došel k názoru, že on a Škola čar a kouzel v Bradavicích, to prostě nejde dohromady. A když si ještě představil, že by se žáci dozvěděli, co je zač… To by byl konec! Přesto mu to bylo líto. Máma vždycky říkala, že talentu má víc než dost. Chtěl se také učit kouzla, stejně jako ostatní mladí kouzelníci. Proč musí být zrovna on ten jiný???

Nesnášel sám sebe. Styděl se za to, čím je. Ale přitom, i když nikdy ve svém vlkodlačím životě žádného druha nepotkal, cítil se být součástí určité úzké komunity a zároveň cítil averzi vůči komukoliv, kdo proti nim pronesl křivého slova.

 

Byl zrovna konec července. Remus seděl v pokoji u stolu a prsty smutně přejížděl obrázek jakési budovy. Při bližším ohledání byste zjistili, že se jednalo o fotografii Gymnázia sv. Petra v Brightonu. Byla to prestižní střední škola nedaleko Wolftownu, Remus do ní bude už za měsíc denně dojíždět. Zdálo se to být jako nejlepší řešení. Každé normální dítě by skákalo štěstím tři metry do vzduchu, kdyby se na tuto školu dostalo. Removi se to povedlo. Bez jakékoliv protekce! A přesto v něm stále zůstávala ta hříšná myšlenka Bradavic. Máma mu o nich mnohokrát vyprávěla. Věděl, že spěšný vlak odjíždí 1. září (v den jeho narozenin) v 11 hodin z nádraží King’s Cross. Ještě by mu sova mohla přinést dopis… Ještě má čas… Mohla by…

 

Stejně nepřiletí. Nikdy by nedovolili, aby vlkodlak chodil na jejich školu. Nepůjde to.

Dole v obýváku se ozvalo silné prásknutí, jako když se někdo přemísťuje. Nedlouho potom uslyšel nějaké dva hlasy. Normálně by se šel Remus aspoň podívat, kdo že to přišel na návštěvu, rád si udržoval nad věcmi přehled. Ve své apatii mu to ale najednou přišlo nedůležité. Jen dál seděl u stolu a nepřítomně cupoval fotku na malé kousíčky. Když už z ní nezbylo víc než milimetrové papírové piliny, vyhodil zbytky do koše.

Bylo mu smutno. Opět se dostavila nálada, která jasně dávala najevo, že zřeknutí se společnosti a kamarádů nebyl zrovna nejlepší nápad. Strašně mu chyběl někdo blízký. Někdo s kým by si mohl nerušeně popovídat. Jenže tátu už doma skoro neviděl. A máma? Myslela to s ním dobře, ale kdyby jí vyzradil všechno, co měl na srdíčku, byla by z něj ještě víc smutná, ještě víc by ho litovala. To on nepotřeboval. Na to si bohatě vystačil sám.

Nakonec usoudil, že právě na takovou náladu je nejlepším lékem jeho oblíbená kniha.

 

Asi o hodinu později Remus uslyšel vrzat schody. Byly přímo perfektním čidlem výskytu člověka. Jakmile na ně kdokoliv stoupl, ozvaly se.

Předpokládal, že to je máma, a tak se ani neobtěžoval zvednout hlavu od knížky, když uslyšel zaklepání, a bezmyšlenkovitě zavolal: „Dále.“ Bylo mu jasné, že máma něco potřebuje, a tak jen čekal, jakou prosbu vysloví.

Pořádně se lekl, když za zády uslyšel mužské: „Ehm ehm.“

Konečně se otočil. Uprostřed jeho pokoje stál vysoký vrásčitý bělovlasý kouzelník. Orlí nos, půlměsícové brýle i chytrý pohled světlemodrých očí naznačoval, že tento muž je velice mocný čaroděj. Srandovní čapka a pestrobarevný hábit však odpovídaly spíše bláznovi.

Kdo to je? Remus dál seděl na posteli a zíral. Oči vyvalené. Co ten muž chce zrovna jemu? Co chce po vlkodlakovi? Že by nějaký výzkumník? Chce na něm dělat pokusy? Ale v tom případě by ho máma nikdy v životě nepustila za ním nahoru.

Po nějaké chvíli mu došlo, že se nejspíš nechová podle mravního kodexu, jak slušné chování ráda nazývala jeho paní učitelka.

„Promiňte… pane. Jak se jmenujete?“ byl si sám sebou nejistý. Nevěděl, co všechno o něm muž ví ani kolik si toho může dovolit říct. Zvolil vyčkávací metodu.

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“ Remus jen vyvalil oči. Tak dlouhé jméno ještě nikdy neslyšel.

Muž si toho všiml a s pobavením dodal: „Ale většina dětí mi říká profesore Brumbále nebo pane řediteli.“

„Vy… vy jste ředitelem Bradavic?“

„Velice správně.“

„Ale-“

„Přišel jsem ti osobně předat dopis s pozvánkou ke studiu na naší škole,“ skočil mu Brumbál trošku neomaleně do řeči.

Remus jen zalapal po dechu. Připadal si teď jako cokoliv na světě – ryba na suchu, tučňák v Africe, Křovák ve městě, ale rozhodně ne jako vlkodlak, kterému je nabízeno studium v Bradavicích. To musí být sen. Tohle přeci není možné. To je pitomost. On a Bradavice? Celý rok si nepřál nic jiného. A teď? Když už má všechno na dosah, začal si více a více uvědomovat slabiny celého plánu.

„Ale já… ředitel Dippet mě přijmout nechtěl.“

„Nechtěl a nemohl.“

„Nemohl? A vy můžete?“

„Samozřejmě. Když tvoje maminka minulý rok kontaktovala bývalého ředitele, zapomněla přitom na jednu důležitou věc. Abys věděl, studentům přijímaným do Bradavic musí být nejpozději do posledního srpna, tedy posledního dne prázdnin, jedenáct let. Minulý rok jsi byl prostě příliš mladý,“ usmál se.

„Ale jak se to vyřeší o… o úplňku?“ zeptal se Remus. Z jeho hlasu přímo čišela nejistota.

„To je důvod, proč jsi jediný student, kterému dopis předávám osobně. Nemysli si, nedělám to běžně. A abych odpověděl na tvou otázku… V příštích dnech má do Bradavic dorazit speciální zásilka, semínka vrby mlátivé. V Anglii moc běžná není. Hodlám ji vysadit na školním pozemku. Profesorka Prýtová, která učí bylinkářství, už má připravený lektvar, který mnohokrát zrychluje růst, takže do začátku školního roku už by z ní měl být větší stromek. Vrba mlátivá má jednu speciální vlastnost, a to, že když se k ní někdo přiblíží, začne se do té osoby nebo zvířete strefovat větvemi, případně celým kmenem. Je však možné ji uklidnit. Málo kdo to ví, ale tato vrba má vždy na svém kmenu tzv. tichý bod. Když na tento bod zatlačíš, vrba přestane útočit.“ Remus fascinovaně naslouchal ředitelovu vyprávění, i když neviděl žádnou souvislost mezi těmito slovy a jeho otázkou. „Jde o to, že kdyby mezi jejími kořeny byla nějaká tajná chodba, nikdo jiný, než povolaní lidé, by se k ní nedostal.“

„Tajná chodba?“

„Ano, po celém hradě jich je až až. Většina z nich vede jen z jedné části hradu do druhé, některé vedou ven z hradu a některé do Prasinek, jediné anglické čistě kouzelnické vesničky, která je shodou okolností od hradu jen kousek. Pak také existuje jedna tajná chodba, která začíná na školních pozemcích a končí v jednom opuštěném domku ve vesnici, který už odjakživa patří škole. Tuhle chodbu za posledních dvanáct let nenašel žádný student. Je to opravdu těžké. Její vchod vypadá jako normální trávník, dokud na něj nesešleš jednu malou formulku, teprve potom se otevře. Co jsem slyšel, tak ti šťastnější si tam kdysi dávali dostaveníčka se svými přítelkyněmi, jestli mi rozumíš.“

Remus s úsměvem na rtech přikývl.

„Pokud ale přijmeš moji nabídku, tak už budou mít takové páry smůlu, budou si muset najít něco lepšího. Víš, Reme, chtěl bych vrbu mlátivou vysadit těsně u vchodu do této tajné chodby a vchod trvale otevřít. Vždy o úplňku bys pak v doprovodu naší zdravotnice prošel až do toho domku. Tam bys mohl zůstat. Už jsem mluvil s tvou maminkou, s nápadem souhlasila. Záleží jen na tobě.“

„Můžu se ještě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Co budou dělat lidé ve vesnici, až mě v noci uslyší?“

„To je jednoduché, budou si vymýšlet nejrůznější báchorky, co tam je nebo není. A nějakou obzvlášť zábavnou podpořím svým hlasem,“ mrkl na Rema.

„A nebudou se chtít v noci do toho domku dostat, aby zjistili, co tam doopravdy je?“

„Nemyslím, že by měli dost odvahy. Ale pro jistotu tam můžu jít a pak jim oznámit, že to je něco obzvlášť strašného a že tam nikdo nemá chodit. Jestli to řeknu já, uvěří mi.“

„To jste tak slavný?“

„Trošku,“ odpověděl skromně. „Tak co, Reme. Přijímáš moji nabídku? Pojedeš 1. září do Bradavic?“

„Ano!“ vykřikl chlapec nadšeně. Tak se to povedlo. Bude v tom vlaku sedět. Jupííí!!!