1,Dudleyho návštěva u Potterů
Bylo letní prázdninové odpoledne. I když pro rodinu Potterů už prádniny končily. Oběma chlapcům přišly dopisy ze školy čar a kouzel v Bradavicích, u nichž byl připojen i seznam učebnic a všeho potřebného ke studiu. Rozhodli se tedy, že dnes nepůjdou na výlet k jezeru, i když po tom tohle parné odpoledne přímo volalo, ale půjdou do Příčné ulice nakupovat, aby to měli to nejdříve vyřízené.
„Lily, dones prosím letax!“ , zavolala na ni Ginny.
„Nech toho, Jamesi, chováš se opravdu jako malý!!“ napomínala matka Jamese, který se hned zastyděl a dal Lily pokoj.
„Vidíš, málem jsi ho vysypal na zem.“ přitakávala Lily a podávala matce misku se zeleným práškem.
„A můžeme vyrazit. To snad ne, kde je zase Albus?“ zlobila se Ginny.
„Přemluvil otce a ten ho na Příčnou ulici vezme pomocí přemisťovadla. Prý se máme sejít u Grinngottů.“ Vyřizoval James.
„To si snad dělají legraci, co když se nebude Albus pevně držet a Harry ho někde nechá? To si s nimi tedy opravdu vyřídím“ zlobila se Ginny. Jeden po druhém pak házeli letax do krbu a hned mizeli poté, co vyřkli Příčná ulice.
Jakmile se všichni sešli u Gringottů, hodil Harry po Ginny usmiřující pohled, který vždycky zabere na to, aby se nezačala rozčilovat:
„Než jste přišli, vyzvedl jsem v bance nějaké peníze, takže můžeme vyrazit na nákupy.“
Po cestě Harryho zdravilo mnoho lidí a on si vzpomněl na rok, kdy jel poprvé do Bradavic, jak ho všichni znali a vítali zpět jako nějakého hrdinu. Vzpomínal na to jak si kupoval svou první hůlku, jak dostal Hedviku a kdyby ho nepřerušily docela známé hlasy, úplně by zapomněl, co tu vlastně dělá:
,,Ahoj Harry, ahoj Ginny!“ zaznělo téměř dvojhlasně v Harryho uších. Hned poznal tyto hlasy a obrátil se. Ano, měl pravdu. Spatřil Rona a Hermionu, nadšené, že se opět vidí: „ Jak jste si užili prázdniny?“ zeptal se.
„Ále, Ron trval na tom, že letos půjdeme na mistrovství světa ve famfrpálu, a tak jsme nakonec šli na jeden zápas. Sama ale trvám na tom, že jsme mohli dělat něco užitečnějšího, například si číst knížky, třeba i o famfrpálu. Měl bys Harry vidět, jak Ron nic nečte, teda když nepočítám Denního veštce. Ještě, že všechny děti nejsou jako on.“ a podívala se ke obchodu s učebnicemi Krucánky a Kaňoury, kde právě děti nakupovali učebnice.
Vtom ji Ron skočil do řeči: „Ale nepovídej, že jsi nakonec nebyla ráda, alespoň ses setkala s Viktorem Krumem. Stále se na tebe tak kouká jako dřív. A nemysli si, že jsem nepoznal, jaký cíl by mělo to jeho pozvání na kafe.“
„No to bylo od tebe pěkně hloupé, říct mu, že nemám čas.“
„Jistě, kdybych mu to neřekl, šla…“
„Tak koukám, že jste si prázdniny skvěle užili.“ přerušil je Harry, který dobře vycítil, že to spěje k velké hádce.
„To my jsme si také prázdniny celkem užili, i když jsme na famfrpál nakonec nešli. Harry měl nějaká vyřizování a pak jsme potřebovali trochu klidu.“
„Máš pravdu, Ginny, občas děti něco vyvedou a pak, dokud ji neumlčime, tak obraz Siriusovy babičky dělá rámus celý den.“řekl Harry
„Harry už se snažil přijít na nějaké kouzlo které by ji umlčelo, ale stále bez úspěchu.“ Dodala Ginny
„Mammííííí!!!“ přerušil jejich rozhovor Hugo.
„Co se děje?“ odpověděla Hermiona.
„Podívej na naše učebnice, píšou tady o strýci Harrym!“
„Ukaž, kde?“ předběhl ji Ron, který hned vytrhl Hugovi učebníci o dějinách čar a kouzel v Bradavicích a hned četl v obsahu: „Známí čarodějové a čarodějky. Harry, Harry, Harry… Á tady je to. Harry Potter, strana 350…. Harry Potter je velice významným kouzelníkem, který jako jediný přežil útok Voldemorta, a nakonec ho zabil. Byl ale pro školu významný už v prvních letech studia.“ četl nahlas Ron, „jako student prvního ročníku ochránil kámen mudrců, po roce otevřel tajemnou komnatu a zabil baziliška, naučil se zahánět mozkomory, stal se vítězem turnaje tří kouzelníků… nepocházel z čistokrevného rodu. Jeho matka byla z mudlovské rodiny a otec z prastarého rodu tří bratří, po kterém jeho otec James zdědil neviditelný plášt, který teď patří Harrymu… Teda, Harry, ty jsi hrozně slavný, už o tobě píšou i v těchhle učebnicích. Jenom mě napadá jakto, že tady není nic o mně. Pokud si pamatuji, tak ta skvělá šachová partie byla moje hra a tajemnou komnatu jsem taky otevřel…“
„No tak, Rone, nejsi tak slavný jako Harry protože jsi nezabil Voldemorta, a tak tu o tobě nic není, vzpomeň si ale na to, že sláva není vždy to hlavní. Víš přece, jak se Harrymu pak pořád kvůli hloupostem posmívali, nepřiklad, že si vymyslel Voldemorta a taky mu to nebylo příjemné,“ přidala se Ginny.
„A už se o tom nebavte, připadám si jako nějaká hvězda.“ukončil Harry.
„Tak dobře, už to nerozebírejme a pojďme dokoupit ty věci pro děti.“ Uzavřela Ginny.
„Rone, a my musíme jít ke Grinngottům pro nějaké peníze.“ Připomněla mu Hermiona.
„Tak ahoj na King‘ Gross!“
„Ahoj!“
„Pospěš si, Harry, dneska máme přece domluvenou tu schůzku s Dudlyem.“ Vzpomněla si Ginny.
Když měli všechno nakoupené, použili znovu na cestu domů letaxovou síť, tentokráte ale všichni. Právě když se objevili v obývacím pokoji, ozval se zvonek.
„Crrrrr!!!!!!!“ a hned se spustil křik paní Blackové z obrazu dokud ji Krátura neumlčel.
„Harry“ zavolala Ginny, „běž otevřít, to bude asi Dudley, který zase zapomněl, že nemá zvonit a vy, děti, do pokoje!“
Jakmile byli v pokoji, strhla se tam veliká hádka.
„Jamesi, uklidněte se tam“ volala na ně matka. „to platí i pro tebe, Albusi!“ dodala když vstoupila do jejich pokoje. „poslechněte tetu Hermionu a jděte si něco přečíst, třeba tu knížku, kde píšou o otci, určitě je velmi zajímavá.“
„Ale mami, právě o to jde!“ namítl James.
„Ano!“ souhlasi Albus, „strýc Ron nám vždycky říkal že je také slavný a nic tu o něm nepíší!“
„A navíc zde také píšou že Malfoyovi byli zlí smrtijedi, kteří chtěli otce zabít. A James se s nimi kamarádí.“dodala Lily.
„Podívej, Lily,“ přerušila ji máma, „Doba byla težká a naštěstí se potom Malfoyovi dali na správnou cestu. Vůbec nevadí, že se s nimi James kamarádí, i otec je s Dracem přítel.
„Ale strýc Ron…“ nedokončil Albus, protože ho matka přerušila:
„Strýc Ron občas přehání, i když vykonal mnoho užitečného, nepíší tu o něm, protože nebyl tolik významný jako váš otec. Povídala bych vám příběh jak to bylo, ale teď musím jít, tatínek má návštěvu, tak nerušte!“
„Mami, a kdy nám to povíš?“ zeptala se Lily.
„Prosím, řekni nám jak to všechno bylo? Je pravda, že Ron otevřel tajemnou komnatu nebo si zase vymýšlel?“ vyzvídal Albus.
„Dost, dost, děti, opravdu už dost otázek, musím jít. Ale když budete hodní, mohu vám každý večer, ještě než bude škola, vypravovat jednotlivé příběhy z našeho dětství.“
„Mami, to je skvěly nápad!“ přikyvoval James.
„Dobře, tak dneska vám povím první příběh, ale nesmíte nás vyrušovat!“
„Samozřejmě, budeme jako myšky.“ dodala nakonec Lily.
Jakmile Ginny odešla, zavolal Albus:
„Honem, Jamesi, vytáhni ty ultradlouhé uši od strýce George, moc by mě zajímalo, co tak důležitého řeší.“
„No tak , Albusi, víš přece, že tohle se nemá dělat.“ Zlobila se Lily.
„Odposloucháváte, a to se nesluší!“ durdila se Lily.
„Aha, a to tě učí v té tvé mudlovské škole, že?“ smál se Albus.
„No a, však za rok půjdu do Bradavic také!“ nedala se Lily.
„Jestli tě tam vezmou, když ti vadí kouzla.“
„TICHO TAM!“ přerušil jejich hádku matčin hlas.
„Vidíš, Lily, uklidni se a buď ráda, že můžeš něco slyšet,“ uzavřel to celé James.
Ze staré truhly po Siriusovi, co ležela pod Jamesovou postelí, vytáhl tři dlouhé růžové provázky, které podal Albusovi. Pak se zadíval na truhlu která se mu vždy líbila a budila v něm respekt k rodu Blacků. Byla veliká asi jako obyčejná zásuvka a vyrobená z vzácného ebenového dřeva. Na zaprášeném víku měla vyřezaný znak rodu Blacků, který si James vždy dlouho prohlížel, dnes ale neměl tolik času. Ještě na chvíli se zarazil, jakoby přemýšlel, jestli to, co se chystá udělat, je správné, ale nakonec přece jenom truhlu zavřel, zastrčil zpátky pod postel a hned si k uchu přitiskl provázek, který mu Albus podával.
„Lily, ty nechceš? Máme tu i pro tebe.“ Zeptal se Albus.
„To není správné!“ trvala na svém Lily.
„Prosím tě, už se nezlob a pojď za námi, víš přece, že nám nikdy nic pořádně neřeknou a ani nevěřím tomu, že ty příběhy nám bude máma říkat úplně tak, jak se skutečně staly,“ přidal se James.
„Nedělej z mámy lhářku!“ odporovala mu Lily, ale přece jenom se nechala přemluvit, protože i ji zajímalo, co se tam děje. Přistoupila k chlapcům a ochotně si vzala růžový provázek, který ji Albus nabízel.
„Víš přece, že takhle jsem to nemyslel, ale pořád jsme pro ně děti a…“
„Tak ticho, ať taky něco slyším!“ ukončil hádku Albus. A opravdu bylo od té doby ticho, protože chtěli co nejvíce slyšet, co se děje v obývacím pokoji.
„Tady je to kafe, dáte si?“ zeptala se Ginny.
„Ale Ginny, máme přece Kráturu.“ dodal Harry a nalil si kávu.
„Mě to nevadí, a navíc mi to neublíží. Krátura je už starý a nemocný, poslala jsem ho odpočinout si, stejně by vás teď neměl rušit.“ nedala se Ginny.
„Moc vám děkuji, vždy děláte výbornou kávu,“ slyšely děti hluboký hlas, který bezpochyby patřil strýci Dudleymu.
Dudley byl urostlý, mohutný muž, ale už ne tak tlustý a neohrabaný jako tenkrát. Od té doby, co ho Harry vytrhl ze spárů mozkomora mu byl nesmírně vděčný a když se od sebe poprvé napořád odloučili, spřátelili se a toto pouto je váže dodnes. Občas teď zavítá na návštěvu k Potterovým. Harry ho chápe. Nyní bydlí Dudley sám, protože se s rodiči pohádal kvůli názoru na kouzelníky, který změnil a nemá žádnou ženu, se kterou by žil a cítí se osamělý. A protože potřebuje mnohdy s něčím pomoci nebo poradit, stala se návštěva, zpočátku výjimečná, pravidlem a Dudley se nakonec nastěhoval do Londýna blízko Harryho bytu, aby k němu neměl daleko. Dnes tu ale nebyl kvůli tomu, že by potřeboval radu nebo pomoc, ale s Harrym řešili důležitou a zapeklitou věc.
