Ano, dnes jej pozval Harry, a už asi po páté se mu snažil vysvětlit, oč jde…

„Promiň, Harry, ale můžeš mi to vysvětlit ještě jednou? Vím, že je to už hloupé, ale stále si nejsem jistý, jestli jsem to správně pochopil.“ Vypravil ze sebe Dudley, který po očku sledoval, jak se mění výraz Harryho tváře a jak nenápadně točí oči v sloup. Dudley si v tu ránu pomyslel, že už to chce zabalit a proto hned dodal:

„Myslíš, že na to mám? Že bych to zvládl? Není to pro mě až moc težký úkol? Obávám se, že si chceš vybrat cenu za to, jak si mi tenkrát pomohl, až  příliš vysokou.“

„Dudley, to by byla obrovská chyba brát to jako odměnu pro mě, takhle jsem to vůbec nemyslel. Ale pochopil bych, kdybys to odmítl. Možná se na to necítíš. Myslel jsem, že by to pro tebe byla nová šance, jak začít znovu, jinde…“

Harry ještě dál povídal, ale Dudley ho už neposlouchal. To, co teď řekl, to právě potřeboval slyšet. Dát mu ještě šanci, ještě příležitost. Uvědomil si, že tohle je opravdu ten čas, začít znovu. Už to nebyl ten rozmazlený Dudlánek, který měl rodiče, schopné pro něj všeho, spousty kamarádů, hraček, všeho, nač si pomyslel.Teď už neměl nic. Byl dospělý, kamarádi ze školy se na něho vykašlali, rodiče ho opustili a protože nikdy nic nevystudoval, měl mizernou práci a byl osamělý. To, co mu Harry nabízel, bylo pro něj vlastně skvělé.

„Ano to je moje šance ukázat, že ještě něco zvládnu….“ Pomyslel si Dudley.

„Dudley?!! Posloucháš mě vůbec?“ zeptal se Harry, který ho vytrhl z úvah.

„Cože? Aha. Jo. Harry, promiň, nějak jsem se zamyslel.“

„ No, jestli mě zase požádáš, abych ti to řekl znovu, tak…“

„Ne.“přerušil ho Dudley.

„Co ne?“ zeptal se Harry.

„Už jsem se rozhodl. Je mi to jedno, co po mně chceš. Chci dostat novou šanci, a to kdekoliv. I od tebe. A pokud mi to pomůže a nezabije mě to, tak souhlasím.“ řekl rychle, aby si to ještě nerozmyslel,ale jakmile řekl ano,pocítil úlevu, jako by mu spadl kámen ze srdce. Měl radost, že se přinutil k něčemu a nezahodil šanci změnit svůj „zbytečný život“. Byl rád, že i Harry byl teď šťastný.

„Ginny!“ volal Harry ženu, která při hovoru odešla do kuchyně připravovat večeři, aby je nerušila, „pojď sem, Dudley nakonec souhlasí. Dones nám trochu máslového ležáku, to musíme zapít.“ řekl ještě Harry, protože ležák bylo jeho oblíbené pití a vždy si ho rád dal a tohle byla pro něj příležitost, jak dát ochutnat i Dudleymu.

„To je skvělé!“ odpověděla mu z kuchyně Ginny, kde už vytahovala láhev máslového ležáku. „Tak už vlastně nikoho nemusíš hledat. Stačí Dudleyho zaučit a je to. Jenom musíš ještě v práci říct, že nastoupí později.“ Dodala, když vstoupila do obývacího pokoje.

„No to je právě ten háček jak to udělat, jak ho mám zaučit. Myslím, že nejlepší by bylo zapsat ho do kurzu pro motáky.“ řekl Harry.

„Co? Jaký kurz? Já myslel, že mě budeš potřebovat v práci jako pomocníka, ale k čemu kurz a kdo to vlastně jsou ti motáci?“ ptal se Dudley.

„To je tak, když mě neposloucháš. Říkal jsem a říkám to naposled,“ zdůraznil, „že jestli budeš souhlasit, na ministerstvu budeš nepochybně potřebovat hůlku. Tam to není proto,  že bys jim musel předvádět nějaká kouzla, ale pro potvrzení při vstupu dovnitř. A protože v mé práci nějaká kouzla asi budeš potřebovat, myslel jsem že by byl kurz to nejlepší řešení. Není vhodné, abych tě učil sám. A mezi motáky by ses jistě ztratil.“

„Harry, ale nezapomeň,“ přerušila ho Ginny, „že je to nezákonné učit mudly, kteří v sobě nemají kouzelnický potenciál, kouzla.“

„Ano, já vím, ale to by se třeba dalo nějak zařídit. Kurz pro motáky je totiž týdenní učení ze základních kouzel pro nekouzlící čaroděje, to je, že jim chybí ten kouzelnický potenciál.“vysvětloval Harry, který si všiml Dudleyho nechápavý výraz.

„Co…no…teda…já nevím…když…“ blekotal Dudley, který najednou nevěděl,co říct. Právě si totiž uvědomil, co po něm Harry chce. Celou dobu ho neposlouchal a když už teď souhlasil, nemůže najednou říct ne. Navíc ho to trochu lákalo, být kouzelníkem. Teď už na ně totiž změnil názor, protože věděl, že i oni mohou pomáhat a zachraňovat jako tenkrát Harry jeho a nejsou zlí a hloupí, jak mu rodiče vždycky říkali.

„Pokud si to rozmyslíš, nebudu se zlobit, ale pár užitečných kouzel se ti určitě bude někdy hodit.“ Řekl Harry, který si všiml, že Dudley si to uvědomil až teď a že váhá, zda to zkusit.

„No, myslím… ,že bych to zkusil.“ rozmyslel se nakonec.

„A víte, co by bylo skvělé?“ vložila se do rozhovoru Ginny, „kdyby ses k nám Dudley nastěhoval. Místa je tu dost a takhle budeš s Harrym pořád v kontaktu.“

„To je skvělý nápad!“ přidal se Harry.

„No já nevím…“  váhal, i když nejraději by to hned přijal a zbavil se té hrozné samoty. „nemám nic zbalené…“

„Ale to přece není problém.“ skočil mu do řeči Harry, „mám přece hůlku. Pojď!“

Společně vstali od stolu a Harry dodal:

„Pevně se mě chytni, opravdu PEVNĚ!“ zdůraznil.

„ Za chvíli jsme zpět!“ zavolal ještě na Ginny.

„PRÁSK!!!!!!!“ a byli pryč.

Ginny zatím dodělala večeři a zavolala:

„ Kráturo, pojď a prostři stůl, tentokráte pro šest lidí!“

Krátura hned vstal ze svého pokojíčku nebo spíše malé místnůstky, kde měl jen postel, stoleček a židličku. Domácí skřítkové totiž obvykle nic jiného nepotřebují. Jsou určeni hlavně k práci v domácnosti a vůbec jim nevadí, že za ni nedostávají plat. Nejhorší by pro ně bylo, kdyby od pána dostali nějaké oblečení, protože to by pro ně znamenalo, že pán s nimi nebyl spokojen a dává jim výpověď. A domácí skřítek nemůže žít bez pána a bez práce.

Ginny se pak obrátila k dětskému pokoji, které byl oproti skřítkově místnosti bohatě vybaven. Nábytek byl dřevěný z vzácných druhů stromů a ozdobný a starodávný. Na zdech visely gobelíny a leckde byl vidět znak rodu Blacků.

„Děti, večeře!!!!“zavolala matka co nejvíc nahlas, aby ji slyšely. Nikdo ale nepřicházel. „Tak slyšíte?!!!“ zavolala ještě silnějším hlasem. To ticho se ji ale zdálo podezřelé, a tak se tam přemístila.

„PRÁSK!!!!“ ozvalo se a stála v dětském pokoji. Lily seděla na posteli a četla si, Albus spal nebo předstíral, že spí a James rychle uklízel tu dřevěnou truhlu pod postel a tvářil se nenápadně.

„Vy jste mě neslyšeli? Volala jsem večeře.“ zlobila se matka.

„Ale mami, já si četla, jak jsi chtěla. A protože mi chybí jenom pár stránek, chtěla jsem to dočíst. Je to opravdu zajímavě čtení.“ řekla Lily.

„Opravdu? A co čteš?“

„Péče o kouzelnické tvory. Teď o hypogryfy.“odpověděla a rychle schovávala název knihy, kde bylo napsáno Příprava lektvarů pro začátečníky. Naštěstí se dál nevyptávala. Teď se ale otočila k Albusovi, aby ho probudila.

„Albusi! Vstávej! Je večeře! Nic ti nezbyde!“

Tohle zabralo. Albus vyskočil z postele, protože na chvíli uvěřil, že by ho matka opravdu připravila o jídlo. To už bylo mámě divné.

„Tak ty jsi nespal a dělal sis ze mne legraci?!!“ zlobila se.

„Ale né, mami, já spal, pořád, až do teď, ale když si mě vzbudila, nechtělo se mi hned vylézt.“odpověděl Albus a rychle dodal, „víš, já si chtěl trochu přispat, abych nebyl unavený večer, až budeš vyprávět.“

„A já tu dokonce uklízel a chtěl jsem to dodělat a už to mám vidíš?“ řekl James a tvářil se, jako by si v duchu gratuloval, že tentokráte jim to skvěle vyšlo.

„No, tak ať jste okamžitě u stolu, jinak večer žádný příběh.“ řekla a přemístila se zpátky do jídelny.

„To bylo o fous.“ oddechl si Albus.

„To jo, ale celkem dobře jsi to hrál, to spaní, mohl bys být klidně hercem.“pochválil ho James.

„Takové mudlovské povolání.“ odfrkla si Lily, „stejně jsem věděla, že nemáme nic poslouchat, jak máma zavolala, tak mě bolí to ucho.“

„No jo, teď mě něco napadlo. Co třeba napsat strýci Georovi, ať ty uši trochu vylepší.“ řekl James.

„No jasně, třeba aby tam přidal regulátor hlasitosti“ přitakal Albus.

„Prosím vás, co byste ještě nechtěli, třeba rovnou…“

„Víš co Lily…?“

„Nechte toho a pojďte na večeři.“ přerušil je James.

Všichni sestupovali po dřevěných schodech do veliké jídelny, kde bylo již všechno připraveno. Stál tam kulatý stůl a kolem šest židlí. Na stole bylo prostřeno a uprostřed bylo jídlo, na které si jenom vzpomenete. Sladké, slané, polévka, i hlavní chod, čaj, mléko…,což bývá u Potterů obvyklé. Děti se usadily kolem stolu a už už si chtěly nakládat na talíř, ale v tu ránu se ozvalo:

„PRÁSK!!!!!“

Ano, vrátil se Harry s Dudleym, který v ruce držel plné kufry. Pak Harry ještě zamumlal kouzelnou formulaci a všechny kufry zmizeli v Dudleyho novém pokoji.

„Tak dneska si dáte s námi, že?“ zeptala se Ginny.

„Jistě, že ano.“ nečekal na Dudleyho odpověď Harry.

Když bylo po večeři, poslala Ginny děti do postele:

„Běžte si lehnout. Za chvíli za vámi přijdu a budu vám vyprávět první příběh.“

Děti se obrátili a nadšeně utíkaly do pokoje.

„Dudley,“ řekl ještě Harry. „zítra půjdeme do Příčné ulice nakoupit vše potřebné, ale dnes už si odpočiň, Krátura ti ukáže, kde budeš spát.

Jakmile Dudley odešel, obrátil se Harry ještě k Ginny:

„Promiň mi, že jsem vzal Albuse pomocí přemísťování do Příčné ulice, ale moc prosil, dával jsem pozor, doufám, že se na mě moc nezlobíš.“ omlouval se, jakoby dopředu čekal, že mu teď Ginny udělá kázání, jak se má opatrně chovat. Ale bylo to jinak.

„Ale, Harry, kdybys mi to teď nepřipomněl, tak bych na to úplně zapomněla. Jsem ráda, že  ses s Dudleym domluvil a dostal od tebe novou příležitost, vím, že to bude složité, ale sám bude nakonec rád, že to udělal. A ty také, uvidíš. Ale teď už musím za dětmi. Slíbila jsem , že jim budu o tobě, Ronovi a Hermioně vyprávět, jak to bylo, když jste byli ještě v Bradavicích.“

„Hlavně jim, prosím tě, neříkej, kolikrát jsme při těch našich dobrodružstvích překročili školní řád, to by nebyl moc dobrý příklad.“smál se Harry.

„Neboj se.“ usmála se Ginny.

Když přišla do dětského pokoje, děti už na ni netrpělivě čekaly. Všichni leželi ve svých postelích a těšily se, kdy žačne.

„Dnes vám povím, jak šel tatínek poprvé do Bradavic. Když mu bylo jedenáct…“vyprávěla Ginny, ale než se vůbec dostala k tomu, jak si poprvé nasadil moudrý klobouk, děti už spaly. Po špičkách se vykradla z jejich pokoje a šla také spát.

Když přišla do ložnice, viděla, že Harry ještě svítí.

„Ty ještě nespíš?“zeptala se.

„Ne, přemýšlím.“odpověděl.

„Neboj se, uvidíš, že to zítra všechno dobře dopadne.“