Studentův profil

Samain

Samain byl slaven 1. listopadu a byl keltským Novým rokem. Byl to den kdy končilo příznivé období roku, den kdy nadcházela zima, den kdy bylo nutné se rozloučit s přírodou a vrátit se s dobytkem domů a připravit se na zimu.
Tradičně byl ten den spjat i se vzpomínkou na mytické doby ostrovních Keltů. O samainu zuřila v Mag Tureku velká bitva božstev, v které se fomorové utkali s tuatha de Danann, lidem bohyně Danu. Irsko bylo totiž podle Knihy invazí - Lebhar na Gabala, původně osídleno fomory - démony a génii mořského původu. Tuatha de Danann byli čtvrtá kolonizační vlna směřující do Irska. Aby zde kmeny mohly zůstat, bylo nutné porazit fomory. Vpádu se účastnila dobrotivá božstva, včetně Luga. Útok by zahájen o svátku Beltine. Vítězství bylo dosaženo právě po půl roce o svátku Samain.
Samain byl však především svátkem říše mrtvých, celého světa duchů. Jim také bylo v ten den obětováno. Oběť tvořilo vždy první mládě z každého vrhu a nejstarší z každého potomstva.
O Samainu se duše mrtvých mohly vracet z "druhého břehu", aby navštívily svůj bývalý domov. Dnešní zvyk zapalovat dušičkové svíčky je pozůstatkem těch dob, kdy se zapalovaly ohně aby bludné duše našly světlo a teplo a marně nebloudily krajem. Noc Samainu strhávala hranice mezi světy aby se mísili živí a mrtví. Krajinou se potulovaly i mocnosti zla, síly temnot a přízraky. Z magických míst krajiny, kopců, vřesovišť či ostrovů vycházela přízračná vojska dávných bojovníků a mocností z jiných světů.
Živí se snažili obětmi usmířit obyvatele nadpřirozeného světa existujícího mimo lidský čas a prostor...
Když nastal úsvit, mrtví se vrátili do svých příbytků, stejně jako ostatní cizí moci. Začalo zimní období a příroda i lidé se uzavřeli do sebe…

Za času prodlužujících se nocí, když se listy stromů zbarvují podzimními barvami, se mnoho světových měst připravuje na svátek plný temné a děsivé symboliky. Z výkladních skříní obchodů nás pozorují duchové, kostry, čarodějnice, noční tvorové jako kočky a netopýři, tváře monster... Velká část toho všeho je komerce. Nelze však popřít, že atmosféra tohoto svátku má stále hluboký vliv na lidskou mysl. Upozorňují nás na to spontánní výtržnosti při Halloweenových průvodech, tvořivé zpracování témat týkajících se smrti, i všeobecná vlna škodolibosti a zlomyslnosti. Všechny tyto zvyky jsou odrazem víry a rituálů keltských populací Evropy, pro které byl tento svátek hlavní obrátkou v běhu času. 

Nejstarší záznam, který se o slavnosti Samainu dochoval z keltského světa, se nachází v Kalendáři z Coligny. Jedná se o keltský lunární kalendář vyrytý na bronzových tabulkách, který byl před sto lety objeven ve východní Francii. Je datován do 1.století po Kristu. Byl napsán latinkou a nalezen spolu se sochou v římském stylu (podle některých jde o Apollona, podle jiných o Marta), avšak použitý jazyk je galský a vlastní systém datování se málo podobá římským modelům. Zdá se tedy, že jde o pozůstatek dávných tradic, udržovaný místními kněžími. Nebudeme se zde pouštět do detailní diskuse o tomto kalendáři. Pro naše účely postačí ukázat, že rok se zde dělí na dvanáct měsíců, které se řadí do dvou skupin. Jednu z nich uvádí měsíc, označený SAMON (zkratka ze Samonios) a druhou měsíc GIAMON (Giamonios). Jména těchto měsíců se jasně vztahují k výrazům samos (léto) a giamos (zima) - srovnej gaelské výrazy samh(radh) a geamh(radh) a velšské haf a gaeaf. Datum SAMON-XVII je označeno jako TRINVX SAMO SINDIV, což lze snadno interpretovat jako zkratku z Trinouxtion Samonii sindiu (dnes je čas třech nocí Samoniu). Jedná se o jedno z velmi mála dat v kalendáři, kterému je dáno specifické jméno, což dokládá jeho důležitost jako svátku. Vzhledem k tomu, že z výrazu Samoni- zjevně pochází současný výraz Samhain, je logické spojit Trinouxtion Samonii se slavností, která je v keltském rituálním roce dosud jednou z nejdůležitějších. 

Měli bychom si však uvědomit, že nemáme žádné nezvratné důkazy ohledně umístění svátku v našem současném kalendáři, protože Kalendář z Coligny neudává žádný vztah keltských měsíců k římským. Badatelé proto k tomuto problému zaujímají různá stanoviska. Nejvíce samozřejmě zaráží skutečnost, že se slovo Samon- vztahuje k létu, takže by logicky měl takový měsíc uvádět letní polovinu roku. Mnoho dřívějších interpretací Kalendáře z Coligny se také tohoto vysvětlení drželo. Ale v živé keltské tradici je slavnost Samainu (nehledě k názvu) začátkem zimy. Ačkoli se jistě nedá vyloučit, že druidové mimo Británii používali zcela jinou terminologii, mnoho badatelů dnes přijalo autoritu živé tradice a umisťuje Samonios na přelom října a listopadu. 
Co ale tedy jméno slavnosti znamená? Zde opět existují protichůdná vysvětlení. Podle tradiční interpretace, poprvé uváděné ve středověkých glosářích a dosud běžné mezi lidmi hovořícími keltskými jazyky, je Samain kombinací samh (léto) a fuin (závěr, konec), znamená tedy "konec léta". Jedná se pouze o lidovou etymologii, protože víme, že rannější forma slova (Samoni-) měla jinou strukturu, ale důležitost tohoto vysvětlení v živé tradici nesmíme brát na lehkou váhu. Přesto, že filologové nebyli schopni najít vhodné indoevropské vysvětlení koncovky -oni, která by měla znamenat "konec něčeho" (tato koncovka se ostatně vyskytuje v alespoň třech dalších měsících na tabulkách z Coligny), nic to samo o sobě neznamená. Ve starokeltštině je dost dalších koncovek, které vzdorují snadnému indoevropskému vysvětlení, i když jejich význam je jasný. Měli bychom si pamatovat, že v rituálním kontextu keltského roku se Samain spojuje s "koncem, pohřbením" léta, světlé poloviny roku. V současných keltských jazycích se slavnost jmenuje Samhain (irsky), Samhuinn (ve skotské gaelštině) a Sauin (v manxštině). Pro oslavu je prvořadá noc, kterou svátek začíná: irsky Oíche Shamhna, gaelsky Oidhche Shamhna, manxky Oie Houney. V brytonských jazycích se slavnost jmenuje "první den zimy" (velšsky Calan Gaeaf, bretoňsky Kala-Goaňv, kornsky Kalann Gwav). Jde o výpůjčku latinského calenda, výrazu pro první den v měsíci. Zvyky spojené s tímto svátkem se však neliší od gaelských zvyků. Zjišťujeme, že theologie Samainu byla všekeltská. 

Způsob, jakým Kalendář z Coligny dělí rok na dvě poloviny, letní a zimní, se dosud silně odráží v keltských lidových zvycích. Zde roční cyklus pozůstává z tmavé poloviny, která začíná Samainem (1. listopad), a z jejího zrcadlového odrazu, světlé poloviny, začínající Beltainem (1. květen). Rituály okolo Samainu a Beltainu se vzájemně podobají; je jasné, že obě slavnosti jsou spolu propojeny, ale týkají se protichůdných energií, působících v běhu roku. To, co je zjevné a aktivní v jedné, je skryté a zakonservované v druhé - a naopak. Výrazem této skutečnosti je názor, že zmizí-li něco z tohoto světa, ihned se to objeví v Jiném světě; proto existuje dokonce mínění, že "letní" jméno Samainu původně označovalo začátek léta v Jiném světě! V každém případě je jisté, že Samain otvíral jeden typ ročního cyklu a Beltain zase druhý, takže obě slavnosti je možné pokládat za určitý "Nový rok". Ve starém Irsku zahajoval ve své domácnosti (a symbolicky v celém Irsku) Nejvyšší král nový rok na Samain známým rituálem v Taře, ale v blízkém Uisneachu (posvátném centru vedeném druidy v doplňujícím protikladu k Taře) začínal hlavní rituální cyklus na Beltain. V obou případech byly uhašeny a opět zapáleny posvátné ohně, ačkoli k tomu v případě Samainu docházelo při západu Slunce, a v den Beltainu zase při jeho východu. Beltain byl obdobím otvírání a expanse, Samain dobou shromažďování a zavírání. Pro chovatele dobytka, jako byli Keltové, to bylo zvláště vyjádřeno vypouštěním dobytka na pastvu do kopců na Beltain a jejich Samainovým návratem do bezpečí. 
Který z těchto dvou svátků bychom tedy měli prvořadě pokládat za "Keltský Nový rok"? Ačkoli oba se váží k počátku cyklu, Samain jej otvírá ve tmách, a není pochyb o tom, že tma měla v keltské tradici přednost. Julius Caesar se ve svém díle De Bello Gallico (O Válce Galské) zmiňuje o tom, že Keltové začínali své denní cykly západem Slunce ("spatia omnis temporis non numero dierum, sed noctium finiunt; dies natales et mensum et annorum initia sic obseruant, ut noctem dies subsequatur" - udávají všechen čas nikoli počtem dní, ale počtem nocí; oslavují narozeniny a počátky měsíců a roků tak, že den následuje noc). Potvrzují to i pozdější keltské zvyky. Tma předchází světlu, protože život se objevuje v temnotách dělohy; všechny věci vznikají z plodného chaosu, ukrytého před racionální myslí. Proto začíná rok tmavou polovinou, ale je těhotný světlou polovinou - tak jako semena leží pod zemí ve stavu zdánlivé smrti, ačkoli síly růstu již neviditelně pracují v Jiném světě. Okamžik smrti - přechod do skryté temnoty - je současně prvním krokem obnovy života. 

Tato souvislost smrti s plodností představovala theologický základ řady slavností u příležitosti zakončení sklizně, prováděných mnohými kulturami v celé Eurasii. Tyto svátky (například rituály Dědů, t.j. předků ve slovanských zemích nebo slavnost Vetrarkvoeld ve Skandinávii) podobně jako Samain spojovaly úspěšné znovuzahájení zemědělského cyklu po přechodu období zdánlivé zimní "smrti" s usmiřováním mrtvých předků. Mrtví odešli od společenských zájmů tohoto světa do prvotního chaosu Jiného světa, odkud pochází veškerá plodivá síla, ale příbuzenskými pouty jsou stále spojeni s živými. Lidé doufali, že pokud právě tehdy, když se přírodní cyklus zdá procházet svým vlastním okamžikem smrti budou tato pouta upevněna, společnost živých bude schopna lépe využívat energie vzrůstu, vedoucí ze smrti zpátky do života. Mrtví předkové byli spojenci kmene v Jiném světě. Zajišťovali, že tvořivé síly hluboko v Zemi budou usměrněny tak, aby sloužily zájmům lidské společnosti. Keltským způsobem řečeno, byli polidšťujícím faktorem v říši Fomorů. 

Ať již byla přesná data slavností slizně a uctění mrtvých v různých oblastech jakákoli (a ovlivněná specifickými prvky), sjednocující vliv křesťanské církve v devátém a desátém století vedl ke koncentraci těchto rituálů na dny 1. a 2. listopadu. První datum odpovídá svátku Všech svatých, kdy byli duchovně nejsilnější mrtví z křesťanského společenství (tedy svatí) vzýváni, aby posílili žijící komunitu - což bylo zcela konsistentní s předkřesťanským myšlením. Druhé datum (Všech duší, dušičky) bylo přidáno jako benedyktýnské rozvinutí této koncepce kolem roku 988. Tím svátek začal zahrnovat všechny mrtvé z dané komunity. Pod pláštíkem křesťanských obřadů však byly zachovávány starší typy uctívání předků. Většina tradičních keltských společností udržuje určité celoroční sepjetí se svými mrtvými, kteří se "účastní" všech důležitých událostí v rodině, jako narození, svateb, nebo pohřbů. V oblastech irského Gaeltacht stále není v domácnosti výjimkou seomra thiar (západní místnost), část domu (nebo často jen kout nebo přístěnek), zasvěcená mrtvým předkům. Předměty, které připomínají mrtvé příbuzné (jako staré fotografie, dýmky, šperky atd.) se umisťují na poličku, a člověk, který nad nimi přemítá, stojí tváří k zapadajícímu Slunci a nekonečnosti Atlantiku, ve směru, kudy mrtví odcházejí do Jiného světa. Samainové rituály však zahrnovaly ještě intensivnější spojení s mrtvými. Bylo k tomu použito způsobu, který v keltské tradici sjednocoval společnost posvátnými a trvalými pouty: společné hostiny. Sdílení potravy ve svátečním kontextu ("viditelně před bohy a smrtelníky") svázalo všechny zúčastněné společnou odpovědností. To, že na tuto hostinu byli pozváni rovněž mrtví, vedlo živé k paměti a uctívání předků, zatímco mrtví byli vedeni k zájmu o blahobyt svých živých příbuzných. 

Na Samain, v okamžiku smrti roku, se tento svět a Jiný svět stávají sobě rovnými, odstraňují se všechny hranice, mezi živými a mrtvými neexistují žádné přehrady, takže se všichni mohou setkat při rituální hostině. Jednotlivé keltské společnosti si uchovaly bohatství různých zvyklostí, které se vztahují ke skutečnému způsobu slavení Samainu. V současných městských zvycích se dosud dají vysledovat některé tyto prvky, jako například Halloweenové večírky. Většina těchto zvyků spadá do dvou typů. V prvním typu je část jídla dána stranou pro mrtvé. Ti měli být přítomni jako neviditelné bytosti; jejich příchod do domu usnadňovalo odemčení dveří a oken. Někdy byl pro mrtvé reservován zvláštní druh jídla (obvykle nějaký typ koláčů), jindy pro ně byla odebrána porce stejného jídla, jako jedli živí. Klasický příklad tohoto vzorce (vyskytujícího se rovněž v Irsku a Skotsku) je boued an Anaon (jídlo mrtvých) v Bretani. Anaon (toto slovo se zdá odpovídat výrazu Annwn, označujícímu velšský Jiný svět, a zcela jistě je předkřesťanské) jsou duše předků, za které se slouží zádušní mše. Hladovějí po výživě ze světa žijících; proto je jim dána stranou spousta jídla, které musí zůstat nedotčeno živou rukou po celou dobu rituálního období. I kdyby měl člověk sebevětší hlad, jíst jídlo mrtvých by byla strašlivá svatokrádež: po smrti by se stal hladovějícím duchem a nemohl by s ostatními sdílet Samainovou hostinu. Vpodstatě to byl obzvlášť děsivý způsob exkomunikace. 
Druhý typ Samainových zvyklostí naopak předpokládal požití obětovaného pokrmu členy společnosti, čímž zesílily sociální vazby. Klasickým příkladem je velšský zvyk cennad y meirw (zastupitelstvo mrtvých), ale podobné zvyklosti byly rozšířeny po celém keltském světě. V tomto případě uspořádají majetnější členové komunity pro své domácnosti bohatou hostinu. Chudší lidé pak převezmou kolektivní identitu mrtvých předků, chodí od dveří ke dveřím a všude dostávají oběti jménem předků. V každém domě jim dají porci jídla, reservovaného pro předky. Původně byli tito cenhadon maskováni, aby se zrušila jejich světská role a aby mohli přesvědčivěji představovat mrtvé. Byla-li jim z jakéhokoli důvodu odmítnuta potrava, šlo o akt neúcty k předkům, jehož odplatou bylo zničení majetku. Tato odveta nebyla vzhledem k posvátnosti rituálního období trestána. Zde můžeme vidět jeden z pramenů našich současných Halloweenových zvyků, ačkoli dnes již z valné části ztratil své morální dimense. 

Obecní hostina samozřejmě zahrnuje víc věcí než jen jídlo. Mrtvé nestačí nakrmit, musí být také baveni. Hry a zábavy spojené se Samainem se v různých komunitách liší, ale mají jistá společná témata. Zatímco mladí se účastní ritualisovaných her, starší si povídají, procházejí všechny pamětihodné události minulého roku, aby se s nimi mohli seznámit mrtví. Tak budou mít dále zájem o záležitosti živých. Vlastní hry mají často spojitost s mythologií smrti a života po ní. Mnoho z nich zahrnuje použití jablek - samozřejmě i proto, že jablka jsou sklízena jako jedna z posledních a jsou tady snadno dostupná, ale také díky roli, kterou hrají ve víře. V Irské tradici je místo v Jiném světě, kde se mrtví shromažďují na hostině, zváno Eamhain Abhlach (jabloňový ráj). Jeho velšským ekvivalentem je Afallon. Součástí některých skotských her je zkouška ohněm a vodou, hlavními prvky, z nichž je stvořen svět. Zkoušku vodou představuje bobbing for apples, a zkouška ohněm zahrnuje ukousnutí z jablka, zavěšeného na větvičce spolu se zapálenou svící. Zdá se, že to má vztah k mýtům o zkouškách, očekávajících mrtvé na cestě do Jiného světa. Z těchto mýtů se bohužel dochovaly jen zlomky, nicméně základní představa cesty a zkoušek je dobře známa. Dalším způsobem, jak utvrdit solidaritu živých s mrtvými a sjednotit obrodné síly z Jiného světa s vezdejšími potřebami, bylo sdílení zkušeností a zážitků s mrtvými. 
Zatímco se mrtví přibližovali živým díky formálnímu sdílení potravy, musely být další oběti přinešeny duchům Země, aby se jim lidé odvděčili za spolupráci při sklizni a doplnili jejich tvůrčí energii během přípravy na vstup do dalšího cyklu. Samainem oficiálně končilo "příměří", které začínalo Lugnasadem, a plody země (především plané) nesměly být dále beztrestně sklízeny. Donedávna byly děti v keltských komunitách napomínány, aby nejedly pozdní plody (zvláště bobuloviny, dozrávající na keřích podél cest), protože nyní způsobily "víly" nebo "ďábel", že je jejich požití nebezpečné. Síly Fomorské říše teď mají nárok na dar krve, obnovující život - způsobili růst úrody, nechali ji sklidit a umožnili tak lidské společnosti přežít. Samain byl obdobím, kdy šel na jatka přebytečný dobytek, který lidé nechtěli pěstovat přes zimu. V historických dobách se dobytek zabíjel 11. listopadu na svatého Martina, jistě i kvůli tomu, že jméno svatého připomínalo gaelské slovo mart (dobytek označený na jatka). Ještě ve 30. letech minulého století, když Amhlaoibh Ó Súilleabháin ve svém známém deníku rozebíral některé zvyklosti, chápali lidé tuto událost jako rituální "prolití krve". Podle jiných zdrojů byly dokonce ve stejné době přinášeny krvavé oběti v domácnostech, aby byl dům ochráněn před zlým působením "víl". Obětovanou krví byly postříkány všechny kouty místností. 

Stejně jako obnovení společenských pout s mrtvými, tak i nasycení duchů Země byly rituální prostředky, zajišťující bezpečnou budoucnost. Byl-li Samain (jakož i fenomén smrti, který byl oslavován) zřejmým koncem cyklu, byl ještě důležitějším začátkem cyklu nového. Vše nové vychází z chaotické svobody a vitality Jiného světa, a proto mohl být nový cyklus uveden pouze po rozvolnění všech struktur cyklu starého - právě tak jako okamžik smrti rozpouští naši identitu v tomto světě a umožňuje čerstvé energii Jiného světa vést nás k novému životu. Znamenalo to, stejně jako v případě podobných obnovných slavností v mnoha jiných kulturách, že byly během oslav podněcovány jisté typy nesprávného společenského chování. Podporovaly totiž obnovný vliv Jiného světa v tom okamžiku ročního cyklu, kdy to bylo nejvhodnější. Docházelo hlavně k porušování zvyklostí, týkajících se pouze kulturních hodnot: zvyků spojených se zařazením na sociálním žebříčku nebo s příslušností k určitému pohlaví. Starším nebo výše postaveným členům společnosti mohla být projevována neúcta. Jedním z nejrozšířenějších a oblíbených způsobů, vyjadřujících rozklad společenských kategorií, bylo oblékání šatů druhého pohlaví. V některých oblastech Walesu se skupinám mladíků oblečených do ženského kroje říkalo gwrachod (babizny, čarodějnice). Procházeli na Calan Gaeaf krajem a věnovali se všemožným zlomyslnostem. 
Výtržnosti však byly samozřejmě jen předehrou návratu k pořádku v posílené formě. Struktury, které byly zrušeny, se musely opět obnovit, aby mohla z Jiného světa požadovanými směry proudit nová energie. Jednotlivé místní komunity tanto rituál prováděli různými metodami (často zhašením a opětovným zapálením ohňů v domácnosti). Propracovanější rituály, prováděné jménem celé společnosti, používali náboženští specialisté v posvátných centrech. V předkřesťanském Irsku představoval znovustvoření světa Samainový rituál z Tary, ve kterém hrál hlavní roli nositele společenského pořádku Nejvyšší král. Pozdější irský text Suidigud Tellaig Temra (Uspořádání domácnosti v Taře) popisuje základy tohoto rituálu a vysvětluje mythologicky jeho symboliku (nehledě k poněkud pokřesťanštěnému pozadí věci). Další vysvětlení některých prvků rituálu nám podává Geoffrey Keating, který se v 17. století věnoval zpracování irských tradic. Na Taru se v této ceremonii pohlíželo jako na čtyřúhelník, protože sama Země (jako rituální entita) byla pokládána za čtverec. Každý ze směrů byl spojován s jednou ze tří funkčních skupin společnosti (a s jim příslušejícími vládnoucími božstvy), jih byl specificky zasvěcen silám Země a Bohyni, která poskytovala energii k provádění sociálních funkcí. Nejvyšší král zaujmul místo ve středu rituálního prostoru. Kolem něj se podle přísných předpisů, týkajících se jejich sociálního zařazení, shromáždili zástupci čtyř částí země. Za novoročního úsvitu tak magické srdce Irska obsahovalo miniaturní model celého společenského řádu v zemi, a když probíhala slavnostní hostina, na které byla upevněna všechna sociální pouta, měly z rituálu prospěch všechny části země. Skutečný počátek nového cyklu byl oznámen zapálením ohně. Nestalo se tak ale v Taře, ale v Tlachtě, což v centrální říši Nejvyššího krále symbolisovalo jižní Munster. Tam zemřela Tlachtga, dcera mythického druida Mug Ruitha, poté, co byla znásilněna "syny Šimona Kouzelníka", toužícími získat vědění a schopnosti zděděné od jejího otce. Před smrtí porodila třem různým otcům tři syny. Ačkoli se tento mýthus skrývá v modernějším nánosu, stále můžeme rozpoznat Bohyni země a její tři manžely (po jednom z každé funkční skupiny). Spojitost slavnosti s "ženským" jihem může vysvětlit zvyklost některých velšských a skotských komunit, kde musí na Samainový rituál (přípravu ceremoniálního jídla atd.) dohlížet devět žen (a při Beltainu zase devět mužů). 

A jakou hrají v tomto stěžejním bodě rituálního roku roli bohové? Zmínky o skutečně uctívaných božstvech jsou podle očekávání vzácné a nepřímé, protože prakticky veškeré naše znalosti o detailech keltských rituálů pocházejí z christianisovaných společenství. Některé příběhy dochované ve folkloru i středověké literatuře se pravděpodobně vztahují k theologii Samainové oslavy: hrdina Diarmait, kterého po jeho románku s Gráinne, manželkou Fionna Mac Cumhaila, zabil kanec; zdivočelý Myrddin, který přichází se stádem jelenů z lesa zabít milence své ženy probodnutím parohy; Gwyn ap Nudd (Bílý syn toho, jenž tvoří mlhu), bojující každý Calan Mai (Beltain) "až do Soudného dne" s Gwythyrem ap Greidawlem (Hněvivý syn Žhavého) o ruku jejich společné lásky Creiddylad. Patří tam také představa, že členové Fianny žijí od Beltainu do Samainu venku v divočině a od Samainu do Beltainu v domech. Všechno toto naznačuje existenci mythu o tom, jak určitá božstva během roku mění svůj vztah k Bohyni země - je to změna reagující na proměnu ročních dob v ose Samain-Beltain. Společným jmenovatelem těchto motivů se zdá být postava boha s parohy, který je nyní konvenčně označován jako "Cernunnos" (Parohatý). Vztahuje se k příběhům Fianny, a jeho atributy symbolisují právě tak změnu ročních dob, jako styčný bod přírody s kulturou. Parohy jsou sezónním jevem: shazují se v zimě a začínají se obnovovat na jejím konci, aby na jaře zazářily v plné kráse. Ve skotské gaelštině se měsíc předcházející Samainu jmenuje an Damhar (damh-ghar, jelení říje). Když spolu jeleni v říji krátce před ztrátou paroží zápasí, musí i parohatý bůh ztratit svou ozdobu hlavy. Proto také měly některé sochy "Cernunna" (např. ze St. Germain) díry pro parohy, které se daly sundavat. Důležitost této události v keltské rituální symbolice potvrzuje zvyk z jihozápadní Bretaně, kde se na oslavu příchodu zimy peklo tvarované cukroví zvané kornigoú (růžky). Z mnoha versí zmíněného mythu se dá usoudit, že bůh s parohy byl ve světlé polovině roku oddělen od své bohyně-manželky (ta si našla jiného milence). Musel odříkavě žít v divočině a nosit parohy. S příchodem tmavé poloviny roku je však jeho sok odstraněn, a on sám se může vrátit do objetí své ženy v Jiném světě - přestává být "paroháčem". To, že je bonnag Samhna (zvláštní rituální Samainový koláč), který ve Skotsku připravují ženy předsedající Samainové slavnosti, pojmenován po paroháči, zřejmě není náhoda. Ozvěny stejného motivu ostatně nacházíme na druhém kraji indoevropského světa: v indickém rituálním kalendáři, kde na svátek světel Divali (Dipavali), který je obvykle oslavován v období Samainu, bohyně blahobytu Lakšmí opouští svého manžela Višnua (ten v této době usíná), aby se na čas vrátila ke svému prvnímu manželovi, Kuverovi - tlustému bohu materiálního bohatství. 

V tomto období se mění i vzhled Bohyně země: její plodná část ustupuje do Jiného světa, kde se může spojit se svým mužem v počátku tvořivé práce na novém ročním cyklu (v jejich létě, které je naší zimou). V našem světě však zůstává jen její "fomorský" aspekt, a země tedy neplodná a pro lidi nepřátelská. Na skotské Vrchovině je to období Cailleach Bheura, děsivé babizny, která se potuluje po kopcích a přináší špatné počasí. Ve Walesu uslyšíme o Hwch Ddu Gwta (černá bezocasá bachyně), která se hrozivě krade temnotou. Jsou to však aspekty stejné bytosti, Opatrovatelky s mnoha tvářemi, na které všichni závisíme; jako všichni musí se i ona opětovně naplňovat střídavými obdobími aktivity a odpočinku; i ona - jako my všichni - se musí dotknout temnoty a smrti, aby objevila zdroj skutečné obnovy. 

Literatura: 
Céitinn, Seathrún (Geoffrey Keating), (ed. by Padraig de Brún) Foras Feasa ar Éirinn, Dublin, 1982. 
Danaher, Kevin, The Year in Ireland, Cork, 1972. 
MacNeill, Eoin, On the Notation and Chronology of the Calendar of Coligny, Ériu 10 (1926). 
Owen, Trefor M., Welsh Folk Customs, Cardiff, 1959. 
Rees, Alwyn and Brinley, Celtic Heritage: Ancient Tradition in Ireland and Wales, New York, 1961. 
Sébillot, P.Y., Le Folklore de la Bretagne, Paris, 1968. 
Suidigud Tellaig Temra (R.I.Best, ed. and trans.), Ériu 4 (1910).