Seznámení
Ifigénie Clarková byla na první pohled úplně normální mladá žena. Byla velice přitažlivá. Oříškově hnědé vlasy nosívala vzadu sepnuté ozdobnou sponou. Ať se snažila jakkoliv, vždy jí nejméně jeden neposedný pramen z účesu utekl. Jí se to moc nelíbilo, ale zástupci opačného pohlaví svorně tvrdili, že ji dělá ještě krásnější. Vlasy naprosto přirozeně ladily k jejím velkým chytrým oči. Celou tuto dokonalost ještě doplňoval až srandovně malý nosík a ne o moc větší pusinka. Zdání však mohlo klamat, měla ji totiž pekelně proříznutou. Jakmile ji někdo pustil ke slovu, málokdy ji pak dokázal přerušit.
Když procházela ulicí, každý muž se po ní ohlédl, každý ji chtěl. Ani jeden z nich však netušil, že má jedno převeliké tajemství, které nechce za žádnou cenu nikomu prozradit. Možná právě to byl důvod, proč si i přes svou krásu držela od mužů odstup.
Bydlela spolu se svými rodiči na kraji malého městečka, snad vesnice. Všichni obyvatelé Fallbridge považovali jejich rodinu za podivíny. Inu, měli k tomu své důvody.
Jednoho dne, myslím, že to bylo úterý, zůstala dívka doma sama. Nijak jí to však nevadilo. Byla na to zvyklá. Její rodiče často někam cestovali – kvůli práci. Vždy mívali moře zařizování. Bývala by ráda už také pracovala, ale v tomto směru jí štěstí ani za mák nepřálo.
Seděla ve svém pokoji, pohodlně uvelebená v malém křesílku, nohy na stole, v ruce misku s mraženými malinami. Zmrzlé ovoce, jemně posypané moučkovým cukrem, pro ni vždy bylo pochoutkou číslo jedna.
Crrr. To zazvonil domovní zvonek. Dívka se tak lekla, že málem spadla na zem. Jen pohotová reakce a velmi šikovné ruce ji zachránili od nepříjemně ledového obsahu misky ve výstřihu letního trička.
Nikdy nebyla lekavá, ale zvuk tohoto zvonku slyšela poprvé v životě. Lidé z Fallbridge se báli chodit do blízkosti jejich domu, natož aby zvonili na jejich zvonek. Prý je jejich dům zakletý a dějí se v něm divné věci. Takové klasické lidové povídačky… i když z části pravdivé.
Neměla tušení, kdo by jí mohl něco chtít. Chvíli si dokonce pohrávala s myšlenkou, že by se zapírala a předstírala liduprázdno. Když však neznámý zazvonil podruhé, rozhodla se přeci jenom jít otevřít. Došla až do předsíně.
Domovní dveře měly jednu úžasnou vlastnost. Jejich dobrá polovina byla vyplněna, takovým tím sklem, přes které z jedné strany nádherně vidíte a z druhé se vám jeví jako zrcadlo. Dívka tak zjistila, že na prahu stojí mladý muž, pohledný mladý muž. Měl delší světlé vlasy, které byli zřejmě před nějakým časem ostříhány podle nejnovější módy – na „brouka“. Dnes už byly jeho vlasy dávno odrostlé, přesto neztrácely svůj půvab. Měl modré oči. Právě podle očí poznala, že před ní stojí muž neskonale hodný a oddaný. Vždy se z nich dalo mnoho vyčíst.
Po pár vteřinách si uvědomila, že by tomu mladíkovi mohla otevřít. Otočila klíčem v zámku, zatáhla za kliku. Dveře se otevřely.
„Dobrý den, slečno. Jsem zaměstnanec místní pošty. Víte, město bude za dva týdny pořádat ples, a tak shání mladé lidi, kteří by byli ochotni jej zahájit prvním tancem. Starosta mě pověřil obejít všechny ve městě, roznést pozvánky a těch mladších se zeptat, jestli by byli ochotni tancovat. Jste Ifigénie Clarková, doufám.“
„Ne,“ odpověděla dívka prostě. Ten pošťáček vypadal dost zaskočeně a navíc zklamaně. Nevěděl, co na takovou odpověď říct. Nakonec se jí ho zželelo, a tak uvedla svá slova na pravou míru. „To jméno nesnáším. Je příšerné. Nechápu, jak mě mohli rodiče tak pojmenovat. Takže pokud se mnou chce někdo vycházet, musí mi říkat Ifi.“ Ten kluk si očividně oddechl.
„Tak dobře, já jsem John, John Lupin. Můžu ti tykat?“
„Proč ne.“
„Musím říct, že mi spadl obrovský kámen ze srdce, ty jsi úplně poslední, ke komu jsem měl jít. Teď už mám konečně všechny. Nikdy bych neřekl, že obejít celý tento zapadákov bude trvat tak dlouho. Představ si, že už to dělám třetí den.“
„Třetí?“ divila se. „To máš teda výdrž, já bych s tím asi už dávno sekla. Nebavilo by mě to.“
„Taky jsem měl sto chutí to udělat, ale řekli mi, že když se mi povede všechny obejít a sehnat dvacet párů tanečníků, dají mi za to slušný obnos peněz, a vzhledem k tomu, že se starám o nemocné rodiče, tak je každá penny drahá.“
„A povedlo se?“ zajímala se Ifi, přála by mu to, on byl tak roztomilý.
„Ještě nevím,“ odpověděl neurčitě.
„Jak je možné, že to nevíš, říkal jsi přece, že jsme úplně poslední.“
„To ano, jenže… i když počítám mezi ty tančící sebe, a to jsem nemehlo první třídy, pořád… pořád schází jedna dívka.“ Upřel na ni svůj zrak, viděla v něm neskonalou prosbu.
„Nedívej se na mě tak, Johne.“
„Promiň, já… nechci tě k ničemu nutit. Jestli nechceš, tak se nic neděje.“ Smutně se otáčel k odchodu. Ifi mu tu poslední větu nevěřila ani za mák. Tak strašně ráda by mu pomohla, ale vždyť vůbec neumí tancovat…
„Johne!“ světlovlasý kluk se otočil, jakmile zaslechl své jméno. „Počkej! Já… Když mě za dva týdny stihneš naučit tancovat, tak s tebou půjdu.“
„Vážně? Ty bys to pro mě udělala?“ na tváři se mu rozlil obrovský úsměv, jeho oči opět dostaly jiskru.
„Já jsem tak strašně nervózní. Co když to všechno pokazím? Co když zapomenu kroky? Proč jsem sem vůbec chodila?“ bědovala Ifi. Nervy měla na pochodu, spíš na sprintu. Ještě nikdy nevystupovala před tolika lidmi. Byla zvyklá se z takových akcí vymluvit a zůstat doma. John jí pomalu vedl na místo, kde se shromažďovaly taneční páry. Znamenalo to projít jen místním kulturním střediskem, těm dvěma ale cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Není se co divit, když Ifi každých pět vteřin obracela směr.
„Neboj se, ty to zvládneš. Jsi výborná tanečnice. Za dva týdny jsi se toho naučila až až. Jsi od přírody šikovná. Prostě jen nesmíš vnímat ty lidi. Jestli zapomeneš kroky, pamatuj si, že se nic neděje. Pořád se hezky usmívej, uvolni se a já tě povedu. Jasné?“ John se ji snažil ze všech sil uklidnit, i když jeho úspěšnost se limitně blížila k nule. Na to byla Ifi moc velká trémistka. „Mimochodem, moc ti to dneska sluší,“ zkusil to.
„Nelži, to se nemá. Skončíš v pekle.“
„Já nelžu. Vážně vypadáš dokonale,“ přátelsky se na ni usmál. Nebo to snad nebylo přátelsky? Nebylo v tom jeho pohledu snad něco víc? Kdo ví. Jedno je však jisté. V tu chvíli nelhal. Ifi na sobě měla dlouhé bílé šaty jednoduchého, avšak elegantního střihu. Paní Clarková se vytáhla. Lepší šaty vybrat nemohla.
„Tak vážení, můžete jít na parket,“ ozval se odněkud čísi hlas. Nějakého muže, mohlo mu být kolem padesáti. Měl takový chraplavý hlas, jaký mívají lidé, kteří pijí hodně alkoholu a kouří moc cigaret.
John gentlemansky nabídl Ifi rámě, ta se ho s radostí chytla. Na podpatcích si nebyla nejjistější. Měla pocit, že každou chvíli upadne a všichni v sále se jí budou smát. Na tváři se jí usadil ustrašený výraz.
John si všiml její nejistoty, proto ji neustále povzbuzoval nejrůznějšími větičkami a poznámkami. Snažil se ji aspoň trochu rozveselit.
Hudba začala hrát. Počkat na ten pravý okamžik a pak vykročit. Začala se jí motat hlava, asi po pěti krocích málem skončila ne zemi. Mohla jen děkovat Johnově duchapřítomnosti. Neustále se musela dívat na nohy.
„Nedívej se dolů, dívej se na mě,“ opakoval jí už asi po padesáté John.
„Tobě se to řekne. To nejde.“
„Musíš mi věřit. Povedu tě.“
Ifi nejistě vzhlédla. Ačkoliv měla sto chutí podívat se zpátky k zemi, jeho modré oči ji upoutaly. Říká se, že oko je oknem do duše. Věděla, že to není jen hloupá fráze, věděla, že to je pravda. U Johna to platilo dvojnásob. Jakmile se na něj podívala, byla si jistá, že ví, co jí chce říct, že ví, co chce udělat. A právě teď tam viděla… Mohla to být vůbec pravda? Nemýlí se? To není možné… Kdyby však ano…
John se k ní pomalu naklonil. Musí jí to říct. Vždyť to chce udělat už několik dní. Pokaždé mu však připadalo, že není správná doba, místo, počasí, žízeň, hlad… Jednoduše si nebyl jistý sám sebou. Dnes to ale bylo jiné. Dnes cítil, že je všechno tak, jak má být.
„Ifi, chtěl bych ti něco říct, nebo se spíš zeptat…“ slova jí šeptal přímo do ouška.
Na chvíli se odmlčel. Jak pokračovat? Doma u zrcadla si to zkoušel tolikrát, teď však ztratil nit.
„Tak mluv,“ pobídla ho Ifi, byla mírně nervózní. Doufala, že jí řekne to, co chce slyšet.
„Já… víš, už několik dní mám takový zvláštní pocit. Pocit, který zažívám vždy, když se rozloučíme a ty odcházíš pryč, domů. Mám pocit, že když odcházíš, odchází i něco ze mě. A já nechci, aby mi to neustále odcházelo. Chci to mít pořád u sebe a nikdy se toho nevzdát.
Miluju tě,“ hlas mu přeskakoval, neuvěřitelně se potil, byl nesmírně nervózní. Co když je jeho cit jen jednostranný. Co když ho nebude chtít. Co bude dělat pak? Bez ní už si neumí svůj život představit. Je to ta pravá. Žádnou jinou už ani chtít nemůže.
„Já taky,“ vydechla. To bylo jediné, na co se zmohla. Mírně se od něj odtáhla, aby mu viděla do tváře. On byl v sedmém nebi (‚Tak přeci jenom se mi ty čtyři hodiny před zrcadlem vyplatily‘), ona nejmíň v osmém.
John se k ní začal pomalu, nejistě přibližovat. Tentokrát však nemířil k jejímu rameni. Tentokrát jí už nechtěl nic šeptat. Nechtěl mluvit. Ifi si byla jistá, že ví, co příjde. Už mnohokrát se s líbala s chlapci, samozřejmě. Pokud chtěla nějakého partnera, nikdy se nemusela dlouho rozhlížet. Chlapci jí sami přímo nadbíhali, až jí to bylo občas nepříjemné.
Věděla, co to znamená někoho líbat, něžně se dotýkat… Dnes si ale připadala jako ten největší trouba. Vždy si byla ve svých vztazích tak jistá. Pokaždé to byla ona, kdo si začal. Byla to ona, kdo určoval, co bude dál. Byla to ona, kdo dával sbohem… Tak proč má pocit, že dostává zimnici? Jak je možné, že má nohy z rosolu?
Johnovy rty už byly jen pár centimetrů od těch jejích, zavřela oči. Čekala. Čekala na to, co přijde. A pak… ucítila jeho něžné polibky. Žaludek se jí začal v těle samovolně přetáčet, nebylo to však nepříjemné, to vůbec ne. Líbilo se jí to. Dokázala by tak vydržet celé hodiny. Nevnímala kolem sebe nic, jen jeho.
Polibek trval vteřinku i věčnost. Znamenal všechno i nic. Rozpoutal válku, a přesto byl mírný. Naplňoval je tolika slovy, ale větu by dohromady nedali…
John se od ní odtáhl, stále se podvědomě obával toho, že mu v následující vteřině vrazí a už ho nebude v životě chtít vidět. Pohlédl na ni, spatřil její výraz a na tváři se mu rozlil úsměv od ucha k ucha.
Dny, ba dokonce měsíce plynuly rychleji než voda v řece. Ifi se vždy nepokrytě těšila na to, až její rodiče odejdou do práce, ještě lépe na nějakou delší služební cestu. Jakmile byli pryč, Ifi na nic nečekala a běžela za Johnem. Chtěla se optat, jak se má, kolik má dnes práce a jestli bude mít odpoledne čas a zajde k ní. John, kupodivu, nabídku nikdy neodmítl =))).
Ifi se probudila do mrazivého prosincového rána. Rodiče byli samozřejmě na ministerstvu, opět se ocitla v domě sama. Nikde nikdo, jen mrazivý vítr hvízdal za okny.
Dnes se cítila naprosto příšerně. Byla celá rozlámaná. V noci snad ani nemohla spát, vůbec si neodpočinula. Byla jí neobvykle velká zima.
Nadzvedla polštář, hlavou si vytvořila místečko mezi ním a matrací. Bývala by možná i usnula, jak měla původně v plánu, tupá rána, ozývající se z nebezpečné blízkosti, jí v tom zabránila.
Nadzvedla se na loktech, aby měla dobrý rozhled a zjistila, co se stalo. Brzy však poznala, že to nebyl vůbec dobrý nápad. Ani si nevšimla, že ten prokletý zvuk způsobila jedna velice tlustá kniha padající z ne moc stabilní poličky. Jediné, co registrovala, byl její žaludek a jeho nebezpečně vyhlížející gymnastické výkony. Rychlostí blesku se zvedla, vletěla do koupelny a zaujala, jí bohužel ze studentských let až moc dobře známý, sed obtočmo záchodové mísy. V dalších chvílích už mohla bez problémů pozdravit svou včerejší večeři, pravda, v trošku pozměněné barvě, tvaru a často i skupenství.
„To nééé.“
Když odpoledne dorazili rodiče z práce, střevní potíže už byly dávno pryč.
„Ahoj, miláčku,“ promluvila její mamka, paní Clarková, sladkým hlasem. „Jak ses tady dneska měla celý den? Nechybělo ti nic? Najedla ses pořádně?…“ Dál už Ifi ani neposlouchala, otázky znala nazpaměť. Jakpak by také ne, když na ně odpovídala den co den. Nepřítomně své mámě přikyvovala a jen doufala, že odpověď má být skutečně kladná. Nevěděla proč, ale dnes se celý den toulala myšlenkami u svého Johnieho. Nedokázala na něj přestat myslet.
Bude mu to muset říct. Už tenkrát v létě, na tom plese, jí bylo jasné, že pokud si s ním něco začne, bude to znamenat hlavně lži, pak lži, pak ještě jednou lži a potom nejspíš nepříjemné vysvětlování. Už se dostala do fáze, kdy mu to musí říct. Už mu nemůže dál tajit, co je vlastně zač, co jsou zač oba její rodiče. Byla si na 99% jistá, že jí neuvěří, ale za pokus, za to 1% jí to stálo. Věřila mu.
„Posloucháš mě vůbec? Co to s tebou dneska je? Co jsme s tátou přišli, jsi duchem nepřítomna. Co se to tady děje?“
„To nic, mami, neboj. Jen jsem se zamyslela. I když, teď si tak říkám… Znáte Johna Lupina?“ musela na to jít opatrně, nesměla to uspěchat.
„Takový kluk, co se s tebou přátelí?“
„Přesně ten.“
„Co je s ním?“
„Já… Chtěla bych mu o nás říct.“
„ZBLÁZNILA SES?!? To nemůžeš!“
Ifi nepatrně cinkla na zvonek. Snad ze strachu, že by mohla vzbudit jeho rodiče, snad kvůli tomu, že si ještě pořád nebyla svým konáním stoprocentně jistá.
Dlouho se nic nedělo, nikdo nepřicházel. Už to chtěla vzdát, když uslyšela, jak cvakl zámek a dveře se otevřely.
„Ifi? Co tady děláš? Myslel jsem, že na náměstí mezi lidi chodit nechceš.“
„Vždyť taky ne, jenže… já nevěděla, kam jinam jít.“
„Ach jo… Co mám s tebou dělat. Počkej, dám rodičům prášky, co jim předepsal doktor, a půjdeme se projít. Souhlas?“
Ifi nepatrně přikývla. Má to udělat, nemá to udělat… Jestli mu řekne pravdu, rodiče ji asi zaškrtí, ale co může jiného dělat. Prostě mu nedokáže pořád lhát. On si zaslouží vědět o ní vše, i to její velké tajemství.
„Už jsem tady. Tak kam půjdem?“
„Někam, kde budeme mít soukromí.“
„Tak už to vyklop. Co se děje?“
„Víš, já… strašně jsem se pohádala s našima…“ začala Ifi. Pečlivě vybírala slova, pomalu. Teď musí hlavně pomalu, jinak nic nepochopí.
„A to je všechno? Kvůli tomu jsi mě vláčela až sem?“ rozesmál se. Když ale zaregistroval její výraz tváře, radši toho nechal.
„Pohádali jsme se kvůli jisté věci, skutečnosti,“ odmlčela se. Jak má proboha pokračovat? „Johny, ty o mně nevíš spoustu věcí. Všechny ale souvisí s jediným prostým faktem. Já… Pochopím, když mi nebudeš věřit, ale musím ti to říct. Hlavně prosím nezačni křičet a neutíkej pryč, musím ti to vysvětlit.“
„Proč bych měl utíkat? Co mi musíš vysvětlit? Já to vážně nechápu.“
Ifi jeho otázky prozatím ignorovala.
„Víš, právě kvůli té věci jsem se pohádala s našima. Byli zásadně proti, ale já vím, že tobě můžu věřit. Můžu ti věřit, že ano? Budeš mlčet?“
Johnyho odpověď byla možná váhavá a nejistá, přesto zněla ano.
„Miláčku, já… já jsem čarodějka.“
„CO- COŽE JSI???“ Nemohl uvěřit vlastním uším. To je přece pitomost. „Tohle je ale blbý vtip.“
„To není vtip. Jsem čarodějka. Umím kouzlit, stejně jako táta a máma.“
„To je nemožné. Kouzla a čáry neexistují, jen v pohádkách.“
„Ano, pohádky ale mají pravdivý základ. Ty starší, z kterých ostatní vycházejí, byly psány v době, kdy čarodějové byli mnohem méně obezřetní při předvádění kouzel na veřejnosti, a navíc v té době ještě neexistovaly žádné instituce, které by trestaly porušení zákonu o utajování kouzel. Pokud vůbec v té době už existoval, to si nejsem zcela jistá. Už si to pořádně nepamatuju?“
„Nepamatuješ?“ vytřeštil John oči.
Ifi se musela nad jeho reakcí zasmát. To si snad myslí, že jí je pět set let? „Myslím ze školy. Chodí do ní všichni, kdo mají nějaký magický potenciál. Učí se tam správně kouzlit, připravovat lektvary, bránit se útokům černé magie, mimo to se tam vyučuje třeba bylinkářství, astrologie, péče o kouzelné tvory, dokonce i jasnovidectví, ale to je asi největší blbost, jaká vůbec existuje.“
„Ty si vymýšlíš. Já ti nevěřím!“ John poslední minutu, možná dvě, nedělal nic jiného, než že korzoval sem a tam kolem své dívky. Té se z toho už pomalu začínala točit hlava. Konečně se John umoudřil a kecl si na zem.
„Víš, že sis sedl do sněhu, že jo?“ ujišťovala se Ifi.
„Cože? Jo, aha. Mně se zdálo, že je tady nějaká zima. Kde jsme to skončili?“
„Že mi nevěříš… Poslyš, je mi jasné, že je těžké to pochopit, ale snaž se, prosím tě. A jestli ti to vše připadá jako hloupý vtip, tak neexistuje nic jednoduššího, než ti opak dokázat v praxi.“ Ifi se nejdřív pečlivě rozhlédla na všechny strany, teprve potom mohla v klidu vytáhnout hůlku. Na zemi si našla nějaký kámen. Položila ho kousek před Johna, aby dobře viděl, pronesla nějaké zaklínadlo a v tu ránu na Johna mrkalo krásné žluťoučké kuřátko. Na chlapce šly mrákoty.
„Ještě pořád si myslíš, že si vymýšlím? To kuře před tebou je skutečné.“
„Musí to být trik, přinesla jsi ho s sebou,“ zkoušel to.
„A ono celou tu dobu ani nepíplo. Pak jsem před tebe postavila kámen, ten paprsek nešel z mé hůlky, ale svítila jsem barevnou baterkou, a i když ses celou tu dobu díval, tak se mi povedlo ten šutr vyměnit za kuře. Jo, to by šlo,“ pronesla sarkasticky. Už jí to všechno lezlo na nervy, nehodlala se smířit s faktem, že si o ní myslí, že je lhářka.
„Jestli mluvíš pravdu…“
„Jakože ano.“
„… Jdi prosím pryč. Tohle musím nejdřív rozchodit. To snad není možné. Já už několik měsíců chodím s čarodějkou a ona mi to ani není schopná říct.“
„Je to zakázané. I teď jsem vlastně porušila zákon. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel.“
„Běž pryč, prosím tě.“
Ifi se zjevně nikam nechtělo.
„Řekl jsem, BĚŽ PRYČ!“ zaječel na ni a rozběhl se domů.
Ifi ani nevěděla, proč to dělá, ale utíkala za ním. John měl bohužel nohy mnohem rychlejší, nemohla ho dohnat.
Možná Johnova zbrklost, možná dívčino neutuchající přání, možná osud způsobil náhlou ztrátu, John nemohl nikde najít klíče od domu. Ifi ho konečně doběhla. Neměla moc času. Pokud chtěla něco říct, musela teď hned. „Odpusť.“
„Co?“ vyjel na ni. Jeho hlas zněl pořád naštvaně, ale už ne tolik.
„Odpusť. Odpusť mi, že jsem ti tak dlouho lhala. Ani nevíš, kolikrát jsem ti o tom už chtěla říct. Copak to ale šlo? Bylo nám spolu tak hezky, když sis myslel, že jsem úplně normální holka. Nechtěla jsem to kazit. Klidně to přiznám: Bála jsem se. Strašně jsem se bála, že tě ztratím. A nejspíš jsem měla proč, co?“ smutně se usmála. „Rodiče mi tvrdili, že mi neuvěříš a já, husa, jim to dvě hodiny vyvracela. Měla jsem je poslechnout. Vždycky mají pravdu. Vždycky. Měj se hezky, Johne. Zasloužíš si lepší.“
Chtěla odejít. Už byla u branky, když ji něco, nebo spíš někdo zastavil. John ji chytil za paži, přitáhl k sobě a posléze vášnivě políbil. „Vezmeš si mě?“
