Wolftownské lesy
„Ifi, hádej, co je nového.“ John vletěl do kuchyně jako velká voda.
„Tak povídej,“ vyzvala ho manželka a opatrně se shýbla pro tác s jídlem. Pro normálního člověka naprosto neškodný úkon, pro ženu v pokročilém stadiu těhotenství však o poznání složitější.
„Počkej, miláčku. Nech to být, já jim to odnesu,“ nabídl se, co by také pro svého andílka neudělal.
„Ale…“ už už chtěla začít protestovat, ale John ji vůbec nepustil ke slovu.
„Žádné ale, musíš na toho našeho klučinu dávat pozor.“
„Jak si můžeš být tak jistý, že to bude chlapeček, podle mě to bude holčička.“ Ráda ho škádlila, uměl se nádherně vztekat. Byl přitom tak roztomilý.
„Já stejně nepochopím, proč si vůbec nechceš nechat říct, co to bude.“
„Třeba proto, aby sis mohl ještě chvíli užívat nadějí, že budeš mít syna, protože podle mě to bude krásná malá holčička.“
„Radím ti dobře, nepokoušej osud. Mohla bys dopadnout špatně.“
„Ty mi vyhrožuješ?“
„To bych si v životě nedovolil.“ Koutky mu cukali, vážnou tvář už déle udržet nedokázal. „Já tě pouze varuji.“
„Před čím například?“
„Třeba před strašlivým ulechtáním k smrti.“
„Ha ha ha, to jsme se zasmáli.“
Prvotního nezdaru se nezalekl a zkoušel do dál. „Už ti nikdy nedonesu mražené jahody smíchané s malinami, posypané cukrem – ne moc a ani ne málo.“
„Zapomínáš, že jsem čarodějka. Stačí malá formulka.“
„Nenechám přestěhovat do našeho nového domu tvé oblíbené houpací křeslo,“ tímhle ji dokonale uzemnil.
Ifi na něj koukala, jak na blázna. On její výraz absolutně ignoroval. Předstíral, že ji nevnímá. Vzal tác a přešel s ním do druhé místnosti. Ifi poslušně cupitala za ním. Doufala, že jí řekne něco víc, ale nic se nestalo. Její upovídanost byla tatam. Nedokázala ze sebe vysoukat jediné slovíčko. Měla pocit, že se jí v krku utvořila magická přepážka, která nedovoluje hlasivkám projevit se, podobně jako u silencia.
„Dobrou…“
Tak že by přece jenom začal s vysvětlováním? Srdíčko jí zaplesalo radostí.
„… chuť, mami, tati,“ řekl a podával rodičům oběd. Ti mu za něj poděkovali a dál si ho víceméně nevšímali. John se opět bez hlesu obrátil a vydal se do kuchyně. Čekal, až ho Ifi zahrne otázkami. Znal ji už docela dobře. Věděl, že se bude ptát. To by jinak ani nebyla ona.
Ifi opět přispěchala za svým mužem, v očích jeden velký otazník.
Že by ji přece jenom neznal tak dobře? „To se mě ani nezeptáš, o čem to mluvím?“
Ifi konečně vypadla z jakéhosi transu. „O čem to mluvíš?“
„Víš, jak jsem si podával do novin nějaké inzeráty ohledně zaměstnání. Dnes se mi ozvali z jednoho městečka poblíž Brightonu a nabídli mi práci vedoucího pošty. Říkal jsem jim, že je to odsud ale hodně daleko a tak. A víš, co mi na to řekli? Že prý hned vedle pošty stojí opuštěný dům, který jim také patří. Nastěhovat se můžeme kdykoliv. Je prý menší, pro tříčlennou rodinu tak akorát.“
„To je skvělé!“ rozzářila se Ifi, chvilku, možná dvě tři minuty, běhala po celé kuchyně, nadšeně skákala a točila se – v rámci možností. Smála se, předváděla nejrůznější zábavné figury. Srandovně se šklebila a do toho ještě stíhala plánovat, co si vezmou s sebou. John jí ve všem zdatně sekundoval. Kdyby je v tu chvíli uviděl nějaký nezasvěcený kolemjdoucí, nejspíš by si pomyslel, že mladý pár právě utekl z blázince.
A pak, v jednom kratičkém okamžiku, přestala Ifi jančit, tvář měla najednou vážnou, zachmuřenou.
„Co- Co se děje?“ divil se John, byl ještě celý udýchaný.
„Johne, všechno to zní opravdu báječně, ale… co bude s tvými rodiči, nemůžeme je tady nechat samotné, nezvládli by to.“
„Nemysli si, že bych o tom nepřemýšlel, že bych na ně zapomněl, to ne. Taky už jsem o tom přemýšlel. Nenecháme je tady.“
„Ale říkal jsi přece, že tamten dům je docela malý.“
„Já vím, co jsem říkal. Už jsem se trochu poptal a zjistil jsem, že přímo v Brightonu je velice dobrý Dům s pečovatelskou službou. Budeme je moci navštěvovat. Myslím, že to pro všechny bude nejlepší řešení. Oni si zaslouží odbornou péči a my konečně budeme mít své soukromí,“ mírně se na ni usmál. Bylo pro něj těžké takto mluvit. Připustit si, že opustí lidi, kteří ho vychovali, starali se o něj, naučili ho správnému chování a slušným mravům, lidi, kteří mu věnovali celé své srdce. Vždyť žili jen pro něj, je živoucím plodem jejich neutuchající lásky.
„Tak jste tady, Wolftown. Dělá to celkem 6 liber 80 pencí,“ John zašmátral v kapse u kalhot, nakonec přeci jenom svou peněženku našel a mohl zaplatit staršímu tlouštíkovi s náramně dlouhým plnovousem - taxikáři.
„Děkuju pěkně. Snad se vám tady bude líbit, pane. A vám přeji pěkný den, paninko,“ opět se projevila řidičova schopnost mluvit vždy a všude. Za tu nepatrnou dobu, kdy s ním jeli z nádraží, je dokázal naprosto dokonale vyzpovídat. Dozvěděl se, proč jedou zrovna sem, co jsou zač, kdy přijde Ifiin čas… Naopak manželé Lupinovi se dozvěděli, že taxikář se jmenuje Peter. Má dvě dcery, jednu šestnácti- a jednu čtrnáctiletou. Ta starší je modrooká blondýna, po matce. Ta druhá je zase po něm, bruneta se zelenýma očima a pusou, kterou nezavře, jak je den dlouhý…
„Páááni…“ vzdychl John, jen co si aspoň zběžně prohlédl nový dům.
„Neříkal jsi náhodou, že má být malý?“
„Tvrdili mi to.“
„Nejspíš máme odlišný měřítka.“
„Asi…“ šeptl ještě John a dál už si jen prohlížel jejich nové bydliště. Byl uchvácen. Dům byl snad dvakrát větší než ten, v kterém bydlel s rodiči. Jen co člověk prošel ne velkou, ale ani ne malou předsíní, ocitl se rovnou v jídelně. Ještě pořád zde zůstával starý, dřevěný, po okrajích vyřezávaný stůl. Při bližší obhlídce zjistil, že na jednom okraji je malými znaky vyřezán rok výroby: MDCCCXCVIII. S klidem se mohl hrdě řadit mezi historické kousky, přesto zůstával velice vkusný, do místnosti se přirozeně hodil. John najednou věděl, že tady musí zůstat. Bez něj už by se mu tato místnost nelíbila.
Dále pokračoval přes jídelnu pořád rovnou za nosem, dostal se do prostorné místnosti, která měla nejspíš sloužit jako obývák. Kanape prožrané od molů, starý, oprýskaný krb a vrstvou prachu pokryté, již dávno nefungující rádio postavené na parapetu obrovského okna, tomu nasvědčovalo. Právě to veliké okno budilo dojem, že obývák má místo čtvrté zdi jen jednu celistvou skleněnou stěnu. Tento dojem ještě umocňovaly způli průhledné dveře. John jimi prošel a nestačil se divit. Mimo nepopsatelně krásného výhledu na Wolftownské lesy na něj totiž čekalo příjemné překvapení v podobě několika jemně vydlážděných čtverečních metrů nepatrně vyvýšené terasy, na níž trůnila stále ještě pohromadě stojící lavička a hlavně… malá dětská houpačka. Bylo na ní vidět, že už něco zažila, přesto se zdála být dostatečně pevnou a stabilní. John si zasněně povzdechl, představoval si svého syna, jak se na ní houpe a směje se na něj - směje se na svého otce… Ještě stále se mu zdálo jako holá nemožnost, že by právě on už měl být otcem. Dítě chtěl, to ano. Ale vůbec si to nedokázal představit. Jaké to asi bude? Zvládne to?
Když se pak za několik minut probral z překrásného snu, vydal se zpět do jídelny. Byly dvě možnosti, kam by se mohl vydat, nakonec si zvolil dveře nalevo od něj.
Ocitl se v nepříliš velké místnůstce s menším oknem a výhledem před dům. Snad jen napodobenina ledničky či čeho dávala znát, že tohle bývala kuchyň. Vážně byla docela malá, ale dva lidi se tady klidně vyhnou, takže z utírání nádobí se pro nedostatek prostoru zřejmě nevyvleče, škoda.
Poté prošel opět přes jídelnu a po schodech nahoru, jiná možnost už nebyla. Jen co vyšel schody, ocitl se v malé chodbičce, v zorném poli čtvery dveře. Jako první vyzkoušel ty, co stály přímo před ním. Myslel si, že zde určitě zase bude okno, jenže ouha, okno nikde. Pokusil se nahmatat vypínač, již na devátý pokus se trefil. Vzhledem k absenci okna si už domyslel, že tato část bude zjevně koupelna a měl pravdu. Ihned mu problesklo hlavou, že tohle bude kámen úrazu, musí ji co nejdřív opravit. Zašlé umývadlo, popraskaná vana, plesnivé kachličky a zrezivělý bojler se asi Ifi líbit nebudou.
Raději se přemístil o dveře dál. Opět tma, tentokrát záchod. Kromě plísně a toho pohybujícího se cosi celkem ušel. Přesto se John ihned klidil pryč, jeho čichové buňky nesnesly takový nápor. Snad se najde nějaký dobrý saponát.
Následujícímu pokoji vévodila přímo obrovská a, jak John ihned vyzkoušel, neuvěřitelně pohodlná manželská postel. To se bude spinkat.
John zjistil, že dveře od pokoje, který jako jediný zůstal neprozkoumaný, se nacházejí přímo naproti východu z ložnice. Prošel tedy chodbičkou a nakoukl dovnitř. Všechno tam bylo vytapetováno medvídky, autíčky, balónky, ovečkami, kočičkami, pejsky, vrabečky a malými postavičkami chlapce a dívky, jak spolu hrají nejrůznější hry. Kousek od okna, se závěsy stejného potisku jako tapety, stál malý dětský stoleček, o další kousek dál postával houpací koník a v rohu místnosti stála malá, dětská postýlka. To se bude jeho synkovi určitě líbit.
Jak tam tak John stál ve dveřích, ani si nevšiml, že v rohu přesně opačném, než kde se nachází postýlka, sedí Ifi a… brečí.
„Ifi, co tam děláš? Co se stalo? Proč pláčeš?“ uvědomil si konečně John.
„Ale nic… To… To je štěstím… Vždy jsem si pro své dítě představovala takový pokojíček. Když jsem byla malá, taky jsem si nějaký takový přála. A… Jen… Jen jsem si vzpomněla na mámu a na tátu. Jak? Jak mi to mohli udělat? Vždyť jsem jen řekla pravdu svému manželovi… Co se to stalo? Proč nám nebyli ani na svatbě? Proč? Myslela jsem, že mě měli rádi,“ popotahovala. „Co jsem udělala špatně?“
„Nesmíš si to dávat za vinu, slyšíš. Není to tvoje chyba. Nemohla jsi nic udělat, pochop to. Oni se rozhodli sami. Určitě se brzo usmíříte a za pár let se tomu všemu budeme jen smát jako hezké historce u nedělního obědu. Přece si nenechají ujít svého jediného vnoučka, ne? Uvidíš, omluví se ti a všechno bude v pořádku.“ Povzbudivě se na ni usmál. Tohle na ni platilo. Rozhodl se rychle přejít na nějaké jiné, příjemnější téma konverzace. „Víš, že jsme se ještě ani nerozhodli, jak se to naše malé bude jmenovat. Posledně jsme to nakonec nějak přešli a nic z toho.“
„No rozhodně to nebude Jack ani Jane, jak jsi navrhoval.“
„Za to ty tvoje jména… Horatius a Alkétis – to jsou ještě horší jména než to tvoje, a to je co říct.“
„To teda ne.“
„Ale ano,“ John jí sice urputně odporoval, ale smál se přitom. Stalo se přesně to, co očekával, v co doufal. Ifi přišla na jiné myšlenky.
„Tak víš, jak to uděláme?“
„To by mě teda zajímalo.“
„Necháme to na osudu.“
„???“
Ifi vytáhla hůlku a zašeptala nějaké zaklínadlo. V příštím okamžiku se před mladým manželským párem objevila jedna velice tlustá kniha.
„Co to je?“ divil se John.
„Tady jsou vypsána všechna známá jména. Teď zavřeme oči a namátkou ukážeme na nějaké místo. Takhle vybereme jedno jméno pro chlapečka a jedno pro holčičku. Souhlas?“
„Hm… Tak dobře,“ přisvědčil nakonec John.
Jako na povel oba dva zavřeli oči a pro jistotu se i otočili čelem ke zdi. Ifi poslepu vyhledala Johnovu ruku, chytili se, ukazováčky téměř spojeny v jeden. Nějakou chvíli přejížděli polštářky svých prstů po okrajích stránek zavřené knihy. Aniž by se předtím jakkoliv domlouvali, oba dva se zastavili na jednom určitém místě. John měl přeci jenom v ruce o něco větší sílu, a tak to byl on, kdo knihu rozevřel.
Před Lupinovými se teď objevila dvoustránka plná jmen, oni však neznali ani počáteční písmeno, nedívali se. Možná nevydrželi ty nervy a oči otevřeli, přesto se neustále dívali do zdi, popřípadě jeden na druhého. Usmívali se. Uvědomovali si, že je to velice zvláštní, výjimečná situace, která ovlivní budoucí život jejich potomka, přesto to bylo všechno svým způsobem směšné. Johna v tu chvíli napadlo, jestli vůbec na světě existuje pár, který by svému dítěti vybíral jméno takto ulítlým způsobem.
Ifi s Johnem začali opět svými dlouhými, úzkými prsty kroužit po knize. Dlouho se nemohli rozhodnout, kde zastavit, nechtěli nic uspěchat. Nakonec bodovalo jméno umístěné na pravé z obou stran, někde v levém horním rohu. Ifi se nedočkavě otočila, ale prst měla na knize snad přikovaný, John ji ihned následoval. Sklonili se nad knihou, i přes ohromný počet stránek byla napsána neskutečně malými písmenky.
„Miranda,“ zvolala vítězně Ifi, oči měla o něco lepší než její manžel. „Vidíš? Dívčí jméno. To je znamení. Určitě to bude holčička.“ Takovou příležitost k popíchnutí svého muže nemohla Ifi nechat ležet ladem.
„Náhoda!“ prohlašoval vzdorovitě John. „Pojď ještě jednou. Teď se rozhodne, jak se bude můj kluk jmenovat.“ Zaklapl tu příšernou bichli, chytil Ifi za ruku.
A tak se opakovala celá situace. Tentokrát se však jméno nacházelo na levé stránce, vlevo dole.“
John Ifi vyloženě odstrčil a písmenka zkoumal sám. Chtěl to být on, kdo bude jako první znát synovo jméno. „Cože? To je ale divné jméno. Něco mi to připomíná, něco ze školy, myslím. Že by z literatury? Nebo z dějepisu?“
„Už mě nenapínej,“ vztekala se naoko Ifi.
„Romulus,“ odpověděl jí manžel a snažil se v nejvzdálenějším skladu informací a znalostí ve svém mozku najít to, co hledá.
„Romulus? Není to ten, co byl spolu se svým bratrem odchován vlčicí? Pak spolu, myslím, založili Řím, nebo něco takového.“
„Asi ano. Normálně, abych řekl pravdu, pomalu tomu miminku začínám přát, aby to byla holčička, protože jinak bude mít pěkně trhlé jméno.“
„Co máš pořád proti. U nás, no… v kouzelnickém světě, to je úplně normální jméno. Až se dostane do Bradavic, nikdo se tomu divit nebude,“ dodala zasněně. Vůbec si přitom nevšimla Johnova nepřirozeného, vynuceného výrazu ve tváři.
„Romulus… Náhodou, mně se to líbí. Těším se, až tu bude s námi. Bude mít to nejkrásnější dětství, jaké dítě může zažít.“
„Bude nám říkat mami a tati,“ přidal se John.
„A my na něho zase budeme volat: ‚Romule! Oběd!‘ A nebo mu můžeme říkat Rome, je to kratší.“
Už o měsíc později byli Ifi a John Lupinovi zcela zabydleni, domeček uveden do stavu použitelnosti. John si vzal na starost přestěhování veškerého nábytku a opravu koupelny a záchodu. Práce mu šla pěkně od ruky. Při přišroubovávání nových věšáčků do předsíně navíc zjistil, že se tam nacházejí ještě jedny dveře, na první pohled těžko rozeznatelné od stěny, vedoucí do obrovského tmavého sklepa.
Ifi se zase postarala o vylíčení místností (podle Johnových slov: způsobem dvakrát mách a jednou šťouch), připojení krbu do letaxové sítě („Co je tohle za kravinu?“ – opět reakce manžela) a celkovou výzdobu každého čtverečního milimetru.
Bylo 1. září. Sluneční paprsky už nemívaly svou největší sílu, ale přes den pořád dokázaly člověka úspěšně zahřát. Mladá žena s delšími vlasy, letními šaty a obrovským břichem právě vcházela do budovy místní pošty.
S námahou vystoupala do druhého poschodí, kde tušila kancelář místního šéfa.
„Ahoj, miláčku. Donesla jsem ti svačinu, nechal jsi ji doma.“
„Jsi moc hodná, zlatíčko, ale to jsi nemusela. Přežil bych to i bez ní.“
„Tak to teda ne. Nemůžeme dovolit, aby nám táta umřel hlady. Už brzo ho budeme potřebovat,“ řekla a přitom si soustavně hladila měch, který někteří z nepochopitelných důvodů označovali za bříško.
„V tom případě vám oběma děkuju, že se o mě tak hezky staráte,“ na tváři se mu usadil ten nezaměnitelný, okouzlující úsměv – jeden z důvodů, proč si ho vzala.
„Nemáš-“ zarazila se v půli slova.
„Ifi! Co se děje?!“ zhrozil se John.
„My… Myslím, že už to na mě přišlo.“
„COŽE?“
„To malé už chce ven.“
„Já vím. Slyšel jsem. Promiň, jsem mírně mimo.“
„TY?“
John zamčel poštu, na dveřích nechal papírek Z OSOBNÍCH DŮVODŮ ZAVŘENO. Už už se hnal k autu, ale Ifi ho zadržela.
„Počkej! Tam ne!“
„Proč?“ zeptal se ještě, na odpověď už ale nečekal a rovnou pomohl své ženě dojít bezpečně až domů.
„Já musím do kouzelnické, k Mungovi.“
„Jak musíš? Já myslel, že jen chceš.“
„Ne, musím. Magický potenciál ti nepatrně změní tělo. Normální prášky moc nezabírají a v těhotenství ještě méně. Já tam musím!“
„A jak se tam chceš dostat? Říkala jsi, že přemístění je pro tebe teď moc nebezpečné, a když jsem tenkrát zkoušel letax, málem jsem se rozmlátil a protější stěnu.“
„Je to jednoduché. U Munga,“ Ifi se zastavila na místě, ztěžka oddechovala, „mají na porodním a pár dalších odděleních krb a jeho okolí upravený tak, že se ti při výstupu nemůže vůbec nic stát. Říkala mi to doktorka.“
„No tak dobře… Vážně se ti nic nestane?“
„Neboj se. Jdi hned za mnou, dopravit se ale můžeš jen do vstupní haly, na porodní se muž krbem nedostane. Zatím ahoj,“ stihla Ifi pozdravit ještě předtím než vstoupila do krbu a vykřikla správnou adresu.
Najednou se s ní začal motat celý svět. Ten, pro ni již normální, pocit při tomto způsobu přepravování byl najednou jiný. Tentokrát si neužívala víru barev, ani úžasné rychlosti, tentokrát se bála. Strachovala se o své malé děťátko. Doufala, že se mu vážně nic nestane. Je to paradox. Svého muže utěšovala a přitom má sama nahnáno. Jen ať se to všechno povede, jak má. To je hlavní.
To už ale Ifi přímo vylétla z krbu. Viděla, jak neomylně míří k zemi… a přímo na bříško. To nééé! Reflexivně natáhla ruce před sebe, aby pád zbrzdila.
Jaké ale bylo její překvapení, když se ve chvíli očekávaného střetu s tvrdou podlahou odrazila od země jako na obzvláště měkké trampolíně. Ještě chvíli takto „skákala“ z rohu do rohu. Už si začínala říkat, že to snad nikdy neskončí. Když se ale poprvé dotkla země nohama, trampolína byla pryč, zbyla jen prachobyčejná kamenná podlaha. Opatrně prošla dveřmi do čekárny, kde si ji ihned vzaly do práce nějaké dvě sestřičky.
„Kde- uhmmm… kde je ksakru můj manžel?!“ dožadovala se Ifi už asi posté odpovědi. Již nějakou chvíli ležela na sále. Porod probíhal až nepřirozeně rychle.
„Za chvíli musí přijít. A hele, tady je,“ sestřička si očividně oddechla, byla si jistá, že další výmluvu by nevymyslela.
„Johne Fredericku Lupine!“ zaječela Ifi. „Pojď sem a neopovaž se odejít!“
John vyděšeně došel až ke své ženě. Celým jménem ho ještě nikdy neoslovila, muselo to být vážné. Došoural se k její posteli, poslušně si klekl vedle ní a chytil ji za ruku. Ifi mu ji z vděčnosti co chvíli drtila.
„Teď musíte ještě jednou pořádně zatlačit a bude to za vámi. No tak.“ povzbuzoval doktor svou pacientku.
„Já už nemůžu,“ sténala Ifi.
„Musíte.“
„Miláčku, ty to zvládneš. Věřím ti,“ snažil se také John.
„To si strč někam,“ ucedila skrz zuby.
John se chvíli tvářil značně rozpačitě, teprve potom si vzpomněl na slova, která mu nějaká sestřička kladla na srdce těsně předtím, než sem vstoupil: „Neberte vážně to, co vám bude vaše žena říkat.“ V té chvíli význam těchto slov nechápal, až teď…
Náhle se celým porodním sálem rozezněl dětský pláč. Mladým rodičům zatím zněl jako rajská hudba, ještě nevěděli, co je v příštích dnech, týdnech, ba i měsících čeká.
Ifi si šťastně oddechla, konečně to má za sebou.
Jedna sestřička vzala novorozeně, opláchla je od krve a ukázala šťastným rodičům. „Je to chlapeček.“
„Romule…“ povzdechla si Ifi šťastně a roztřesenou rukou pohladila své děťátko po malinkaté buclaté tvářičce.
„Počkat,“ ozval se doktor. Co může ještě chtít? Všechno proběhlo v pořádku. Nebo je snad něco s dítětem?
„Co se děje, pane doktore?“
„Vždyť tam je ještě jedno.“
„COŽE?“ Ukázkový dvojhlas - dokonalí manželé.
„Ano, budete mít dvojčata. Jsem si tím jist. Copak vy jste to nevěděli?“
„Prosím vás, paní Lupinová,“ volala na Ifi nějaká sestra. „Při příjmu jste uvedla jen jedno chlapecké jméno. Jak chcete pojmenovat toho druhého drobečka?“
„Já nevím… Ale když už máme Romula… Napište tam Remus.“
Byli si podobní jako vejce vejci. Modré chytré oči, světlé vlasy. Romulus a Remus. Už před dvěma tisíci lety tato jména nesla dvojčata. A po dvou tisících letech jsou opět na světě sourozenci s těmito atypickými jmény.
Dva chlapci – tak stejní, a přitom tak odlišní.
Romulus byl už odmalička ten, který musí být všude první, všechno musí dostat. Když se mu něco nelíbí, tak si prostě postaví hlavu a neustoupí, dokud mu není vyhověno. Rozhodně obdivuhodný výkon na tříleté dítě. Ještě obdivuhodnější však je, že existuje jen jedna bytůstka na světě, která s ním něco svede. Remus. Má rád společnost lidí. Když někdo příjde k Lupinovým na návštěvu, bývá to on, kdo baví hosty, kdo putuje z náruče do náruče. Jeho dětská důvěřivost nezná mezí.
Je neuvěřitelné, jak silné pouto se mezi bratry vytvořilo. Jeden bez druhého neudělali ani krok. Navzájem se respektovali. Neměli potřebu se o něco přetahovat. Kdykoliv se zdálo, že by mohla začít hádka, vše se jako mávnutím kouzelného proutku urovnalo. Nikdy se neprali.
„Romíku, prosím, aspoň jednu lžičku. Musíš papat. Podívej se na Rema, jak hezky jí,“ žadonila Ifi, ještě chvíli a skutečně začne kolem sebe metat blesky.
„Ně, já něci,“ lžička letěla k protější stěně.
„Mamí, já si ci jít hlát. Můžu?“ Remus už měl svůj zelený talířek s želvičkou dávno prázdný, na rozdíl od svého modrého brášky s delfínkem, z kterého zatím neubylo ani o píď (tedy pokud se nepočítají ty části, které byly „strávníkem“ vyplivovány do nejbližšího okolí).
„Můžeš, ale až potom, co Romulus dojí.“
Remus se připlazil k bratříčkově židli. „Lome, jež. Já si ci hlát.“
Ifi doufala, že aspoň tento osvědčený způsob zabere. Nabrala lžičku nudličkové polívečky a v duchu prosila všechny svaté, aby obsah lžičky opět neskončil na jejím tričku. Její prosby byly vyslyšeny. Romulus jídlo opravdu polkl. A co víc, do pár minut byl talířek prázdný.
Oba dva chlapci byli velice energičtí a aktivní. Rodičům dělalo s jejich přibývajícími měsíci, roky stále větší problémy je uhlídat. Často se stávalo, že se kluci někam zaběhli, a to jim, prosím, byly jenom tři roky! Ifi měla v takových chvílích nervy na pochodu. Strachovala se o své dva miláčky. Nejednou se pak bezdůvodně utrhla na Johna a vmetla mu do obličeje, že to on za všechno může, nebo naopak nadávala sama sobě. Když se pak oba dva mladí dobrodruhové vrátili zpět, možná že jim vynadala, kde se toulali, že se to nesmí, ale byla nevýslovně šťastná. I slzička štěstí ukápla.
„Hodně štěstí, zdraví… hodně štěstí, zdraví…“ notovali manželé Lupinovi. Ifi donesla na skleněném podnosu dva na vlas stejné dorty. Pouze na jednom dortíku se tyčily čtyři zelené svíčky a na druhém čtyři modré. Jejich plamínky se odrážely ve dvou párech nedočkavých, natěšených a především zvědavých oček.
Ifi se musela pousmát. Při pohledu na ty dva si vybavila sebe samu, jak stojí před růžovým dvoupatrovým dortem, rodiče se sklánějí nad ní a nechtějí jí dát dárky, dokud neslíbí, že bude celý příští rok hodná… Ach, to byly časy.
„Původně jsme si s tatínkem říkali, že vám nejdřív popřejeme, pak jsme se ale rozhodli…“ začala Ifi. Dokončit větu se jí však nepodařilo. Byla přerušena skandováním dvou nejmenovaných, teď už čtyřletých chlapců.
„Dálky!“
„Dálky!“
„Dálky!“
Remus a Romulus běželi nahoru po strmých schodech. Konečně se ocitli ve druhém patře. Věděli, že tam najdou tátu. Jak jinak než bez zaklepání či jiného druhu na sebe upozornění vpadli do tátovy kanceláře. Bohužel se tak stalo zrovna ve chvíli, kdy se John natáhl pro svůj pravidelný příděl kofeinu. Přirozeně se náhlého zvuku a nečekaného pohybu v okolí dveří ulekl a obsah hrníčku skončil nejen na jeho košili…
„Tati… Jé, plomiň. To sme nechtěli.“
„Nepůjdeš si s náma ven hlát?“
John vrhl na své syny navztekaný pohled. V posledních měsících se na něho navalilo tolik problému a k tomu si teď zničil jeden ze svých nejoblíbenější svršků. Sopka, která se v něm už delší dobu vařila, právě vybuchla. Magma bublalo výš a výš a toužilo se rozlít po okolní krajině. „Podívejte, co jste udělali! Je to vaše vina. Zmizte odsud. HNED!“ zavrčel.
„Ale my si chtěli jenom hlát,“ popotahoval Remus.
„Tak si běžte třeba za mámou, ale hlavně, ať už jste pryč.“
„Mami, půjdeš s náma ven?“
„Teď nemůžu, Romule,“ řekla a pohladila Rema po hlavě – a nebylo to způsobeno vzájemnou podobou. „Musím ještě pověsit prádlo, umýt nádobí, připravit večeři. Já nemám čas, miláčku,“ ani to nedopověděla a už se hnala někam na druhý pól domu. Chlapci měli co dělat, aby jí stačili.
„Ale mami…“
„Zkuste zeptat tatínka, určitě půjde rád.“
Tak tohle byla rada za všechny peníze. Venku je tak krásně a oni tam nesmí. Od posledního výletu to mají přísně zakázané. Ale jak se to říká? Zakázané ovoce nejvíc chutná?
Ani nevěděli jak a nohy je donesly na terásku za domem. Stačilo by jen podlézt dřevěný plůtek a můžou se vydat na další toulky po lese. Jenže, co když na to někdo přijde a máma s tátou je opravdu pošlou do dětského domova?
Remus se zadíval na tu krásu, kterou ztělesňovaly Wolftownské lesy. Byl podzim. Listí hrálo všemi barvami. Slunce zatím zářilo jasně, ale on už věděl, že za pár chvil se začne barvit do červena. Půjde pořád níž a níž, až se ztratí za obzorem a nastane tma. Ještě, než se tak stane, ale zbarví všechno kolem do červena.
„Jaké by to asi bylo stát uplostled lesa, když začne čelvenat?“ zeptal se ho Romulus. Už tolikrát se stalo, že mysleli na to samé. Občas si rozuměli v podstatě beze slov. Třeba jako teď. Stačilo, aby si vyměnili jeden všeříkající pohled a v další vteřince se oba jako na povel rozběhli k lesu.
„A kde to je?“ ptal se zmatený Remus. Stáli na místě, odkud jde ještě vidět jejich dům, stačilo by popojít jen kousek dál a zmizí z dohledu a červenání nikde.
„Dívej. Co to je?“ ukázal Romulus někam směrem ke středu lesa. Po chviličce už i Remus zjistil, co bratra tak zaujalo. Něco tam jasně zářilo…
Bohužel ani jednomu z nich nemohlo dojít, že se jedná jen o kousek rozbitého zrcátka, které tu před pár dny ztratila jedna dívka z vesnice a které odráželo poslední sluneční paprsky, jaké mohlo zachytit. Avšak dřív než chlapci stihli dojít k oné záhadné věci, slunce se překulilo za obzor. Zrcátko už nemělo co odrážet, ani si ho nevšimli, nerušeně jej přešli. Stále více se vzdalovali svému domu, pronikali stále hlouběji do středu lesa.
Začalo se stmívat.
„Neměli bysme se vlátit?“ zeptal se ustrašeně Remus po tom, co nešikovně šlápl na suchou větvičku, a ta s obdivuhodně hlasitým křach praskla.
Kolem houkaly sovy. Každý sebemenší závan větříčku, který pak rozpohyboval usychající listí, se najednou stal tím nejstrašidelnějším činem na světě.
„Asi jo,“ přitakal Romulus, obrátil se asi o 180 stupňů. Jenže kam teď? Z vyšlapané cestičky sešli už dávno. Zkusili směr rovnou za nosem.
Wolftownské lesy pohltila tma. Dva chlapci však ještě pořád bloudili mezi stromy nejroztodivnějších tvarů a velikostí.
„Mně je zima,“ stěžoval si Romulus. A nebyl sám, koho oblečení dostatečně nehřálo. „Co to bylo?“ Z dálky se ozvalo táhlé zavytí.
„Vlk,“ odpověděl jednoduše Remus. „Taťka plece žíkal, že jich tady je stlašně moc,“ zdůvodnil ještě svoje mínění.
„Co myslíš? Je za tím kopečkem už doma?“
„Snad jo.“
Aůůů!!! Tentokrát se vlkovi podařilo vydat zvuk ještě hlasitější. Nebo to snad nebylo způsobené hlasitostí? Něčím jiným? Byl to vůbec vlk?
„Ale je dneska dobže vidět, že?“
„To jo. Čím to je?“
„Hele,“ vykřikl najednou Romulus. „Měsíc! Je celej kulatej.“
„Jééé…“
Následovalo další, ještě silnější zavytí.
„Vážně to je vlk? Není to něco jinačího?“
„Já nevím.“
„Pamatuješ, co nám vyprávěla máma?“
„Když je měsíc jako kulička, tak…“
„Vlkodlak!“ vykřikli naráz. Jen co dozněla ozvěna jejich ustrašeného vypísknutí, uslyšeli poslední hrůzostrašné zavytí. Odrážela se v něm všechna touha krvelačné bestie po lidské kořisti. Ozývala se z křoví, jen několik metrů vzdáleného od třesoucí se dvojice. Kluci chtěli utéct, ale nedařilo se. Strach jim přikoval nohy k zemi. Tiskli se jeden k druhému, jako kdyby si mysleli, že dvou se zvíře zalekne. Dívali se do míst, kde tušili vlkodlaka. Pomalu, rozvážně se k nim přibližoval. Věděl, že tato potrava mu už neuteče.
Snad až teď si chlapci uvědomili, že by měli vzít nohy na ramena. Bleskově se otočili, chytili se za ruce a tryskem pádili pryč. Někde vzadu ve své hlavince si uvědomovali, že tento boj je marný.
Ifi nervózně přecházela přes obývák. „Co jsem to za matku? Jak jsem je mohla nechat odejít, Johne? Jsou to moje děti. Měla bych být stále s nimi. Pečovat o ně. Hlídat je. Jak jsem jen na ně mohla být tak přísná. Určitě se zase vydali do lesa.“
„To není pravda, Ifi. Je to moje vina. Strašně jsem jim vynadali, když přišli za mnou do kanceláře. Chtěli si jen hrát a já na ně začal vřískat kvůli jedné košili, jakých mám doma nespočet.“
Najednou oba dva zaslechli nějaké divné zvuky. John si jich ani nevšímal. Za ty čtyři roky, co tu bydlí si na ně zvykl. Už je ani nevnímal. Za to Ifi při nich nadskočila leknutím. Začala rázovat po místnosti.
„Co ti je?“
„Víš, co to bylo?“
„Nevím,“ přiznal popravdě. „Nějaké zvíře?“
„Johne, to není nějaké zvíře. To je vlkodlak.“
„Víš to jistě?“
„Jeden čas jsem je studovala, vím o nich v podstatě všechno. Johne, musíme jim nějak pomoct.“
„Já vím, že musíme. Jak to ale chceš udělat? Ani nevíš, jestli šli opravdu do lesa, třeba se nám jen někde schovávají.“
V další vteřince už slyšeli vlkodlakův dech za svými zády. Remus byl v běhu o něco pomalejší, nějakým smyslem si uvědomoval, že běží o svůj život, přesto však bratrovi stačil čím dál tím méně. V této chvíli už běžel spíš Romulovi za zády, než vedle něj. Romulus však stále nepouštěl jeho ruku. Táhnul ho vpřed.
Remus cítil na svém zátylku vlkodlakův teplý dech. Byl si jistý, že teď to příjde.
Vlkodlak se odrazil k mohutnému skoku a povalil Rema k zemi. Hladově mu začal svými drápy drásat kůži na zádech. Remus zaječel bolestí. Nic horšího ještě nikdy nezažil. To, jak se před půl rokem spálil o rozpálenou plotýnku, bylo náhle zapomenuto. Z očí se mu draly slzy. Bylo to příšerné. Modlil se, aby to už skončilo. Volal o pomoc.
Romulus si uvědomil, že se mu bratr vysmekl z ruky, otočil se právě ve chvíli, kdy Remus začal křičet.
„Pomóc! Pomóc!“ bratrova slova se mu zarývala do mozku obzvláště silně. Ani nevěděl, kde se v něm vzalo tolik odvahy, tolik bojovnosti, ale v té chvíli se opravdu rozhodl svého bratra zachránit.
„Pomóc! Pomóc!“
Krvelačné bestii se podařilo Rema převrátit na záda. Ten se snažil bránit. Kroutil se. Kopal. Nebylo to však nic platné. Dospělý vlkodlak byl mnohem silnější. Už už se Removi sápal po krku, po srdci. Potřeboval pocítit opravdovou chuť lidské krve.
Romulus stál opodál. Musel se rozhodnout. Teď, nebo nikdy. Rozhodl se pro teď. Rozběhl se k vlkodlakovi, skočil mu na hřbet a pevně se ho chytil. Zvířeti se to samozřejmě nelíbilo. Jednou se mocně otřásl a Romulus odletěl asi dva metry stranou. Jak se ale chtěl na vlkodlakovi udržet, vyškubl mu chomáč chlupů. To ho silně pobouřilo. Nechal svou nynější kořist a přemístil se k tomu pošetilci. Začal se po něm sápat, sekal drápy, kousal…
„Pomóc! Plosím nééé!“ ječel, opakoval to stále dokola.
Remus ležel o kus dál. Krvácel. Právě si ze všeho nejvíc přál pomoci svému bratrovi, nebyl ale schopen se ani zvednout, natož se dostat až k němu.
Byl to hrůzostrašný pohled. Vlkodlak se k Romulovi skláněl, vrčel, kousal, trhal… Removi se nakonec podařilo překulit se zpátky na břicho a pomocí rukou se dokázal dostat o kousek blíž. Na víc však už neměl síly. Až moc dobře si uvědomoval, že není schopen svému bratříčkovi pomoct.
Frekvence Romulova volání se začala snižovat, hlas ztišovat.
Co mám udělat? Jak ho zachránit? Ať mu někdo pomůže. Prosím. Ať mu někdo pomůže… Najednou v těsné Remově blízkosti začaly sršet jiskry. Vlkodlak si jich všiml. Chvíli je udiveně sledoval, pak se ale opět vrátil k, již téměř bezvládnému, tělu čtyřletého chlapce.
Neee, ať ho nechá. Nech ho! Ať na něj nemůže. Prosím. Ať na brášku nemůže. A opravdu, před vlkodlakem se vytvořila magická bariéra. Ještě chvíli se snažil hranici mezi ním a jeho potravou překonat, když se ale jen přiblížil, dostal nepříjemnou ránu. Po pár vteřinách toho radši nechal. Rozhodl se vrátit se ke své původní kořisti. K překvapení obou, vlkodlaka i chlapce, se však ani k Removi dostat nemohl. Se skučením odběhl pryč, zpět do hlubin lesa.
„Podívej,“ ukazoval John rukou směrem k lesu. „To vypadá, jak nějaký ohňostroj, nebo něco podobného.“
„To není ohňostroj, to jsou jenom jiskry. Jedno z nejjednodušších kouzel, jaké může čaroděj vyvolat. Musí mít problém. Jdu tam.“
„Ale Ifi…“
„Jsou to moje děti. Já jsem je přivedla na svět a nenechám je v nesnázích, nenechám je umřít. Jdu tam,“ hůlku už měla připravenou, jen se rozběhnout.
„Tak dobře, věřím ti. Běž tam a dávej na sebe pozor. Co můžu udělat já?“
„Jdi na ministerstvo kouzel. Budeš muset použít letax. Řekni tam někomu, že zde možná máme napadení vlkodlakem, ať sem co nejdřív někoho pošlou.“
Remus se s vypětím všech sil, centimetr po centimetru, doplazil až k tělu svého o pár minut staršího dvojčete. Pohled, jaký se mu naskytl mu vehnal do očí další příval slz. „ROMULE!!!“ zakřičel ze všech svých posledních sil, jako by doufal, že ho tím probudí.
Ležel na zádech, celý pokousaný, rozdrásaný. Remus sklouzl pohledem k bratrovu levému stehnu, chyběl mu tam kus masa, i v té tmě zářila bílá kost. Obličej měl stále zkřiven bolestnou křečí, oči vyděšené, zúžené strachem, a přitom tak prázdné, bez života. Země pod ním se nebezpečně rychle barvila do ruda. Hrudník se nehýbal. Mozek usínal. Obnažené srdíčko už netlouklo.
Nestihl to. Zklamal. Nedokázal svého brášku zachránit. Je troska, je nula. To on sám měl zemřít. Jedině on…
